Období, kdy skončilo čtyřicet let ústupků komunismu

Jiřina Šiklová, socioložka: Denně jsem chodila na Václavské, zapisovala si hesla na papírky, sledovala co se děje, někdy vedle této zprávy jsem ještě napsala článeček. A pak jsem to kolem šesté hodiny večerní zatelefonovala Karlovi Kynclovi do BBC, Milanovi Schulzovi do Mnichova a někdy Ivanovi Medkovi, spíše jeho manželce do Vídně. Tehdy jsem pracovala jako uklízečka ve Vodních stavbách, kde byly mezinárodní linky - tedy možnost volat na Západ. Toto výročí a demonstrace daly lidem odvahu se bouřit. Palachův týden odstartoval další změny v myšlení lidí. Odbrzdil jejich zábrany a dal jim odvahu.

Ondřej Novák, fotograf, spoluzakladatel časopisu Fobia, Praha: Palachův týden pro mě znamená vzpomínku na období, kdy skončilo čtyřicet let ústupků a útrap komunismu. To, co tato vzpomínka na Palacha vyvolala, byla pro Československo jako národ jedním z nejdůležitějších okamžiků dvacátého století. Zvláště po okupaci vojsky Varšavské smlouvy. A za tím vším stojí mezi dalšími jeden student, který se snažil o to, aby se Češi přestali bát.

Pavlína Trchalíková, prezidentka sdružení ELSA Praha: Na Václavském náměstí se v lednu 1989 sešly tisíce lidí, kteří věděli, že za to budou čelit státní represi. Důležitější bylo vyjádřit touhu po svobodě - a toto uvolnění doposud potlačované energie vedlo ke kolapsu systému o několik měsíců později. Můj upřímný obdiv patří Janu Palachovi a jeho odvaze k protestu burcujícímu národ způsobem, který není možné přehlédnout nebo zapomenout. A můj obdiv patří také síle přesvědčení demonstrujících a nenásilnému charakteru jejich setkání. Palachův týden představuje výzvu k odvaze, pravdě a naději, že pravidla světa, ve kterém žijeme, můžeme měnit.

Marek Benda, poslanec: Když si odmyslím zásah vodním dělem, Palachův týden pro mě znamenal především naději, že se nenecháme brutalitou komunistického režimu zastrašit. Nezapomenu ten pocit, když jsme skandovali „Zítra zase tady!“ - a opravdu jsme znovu přišli. Novinkou bylo – kromě gangsterského rozvážení zatčených za Prahu, kde byli bez peněz i dokladů vysazováni a ponecháni svému osudu – důsledné nahánění prchajících demonstrantů v centru Prahy. Právě tam jsem se za chodu učil prvním trikům, jak být vždy v centru dění a zároveň uniknout zatčení, abychom mohli průběžně informovat otce, který seděl na telefonu a poskytoval zahraničním médiím téměř online zpravodajství. Hlavní význam Palachova týdne vidím v tom, že se jej poprvé zúčastnili v masovějším měřítku i „obyčejní lidé“ mimo nezávislé struktury. Ne náhodou se v reakci na tyto demonstrace a následné postihy studentů, kteří zde byli zatčeni, začalo formovat nezávislé studentské hnutí Stuha, které později zorganizovalo 17. listopadu demonstraci na Albertově.

Jakub Patočka, šéfredaktor Deníku Referendum: Ačkoli mi bylo v lednu 1989 patnáct a půl, dobu si pamatuji dobře. Myslím, že byla mnohem političtější a někteří z mé generace tak v tomto směru dospívali dříve. Pro mé rodiče už nebylo dost praktické odhánět mne od každovečerního poslechu Hlasu Ameriky. V té době jsem se začal rozkoukávat v brněnském aktivistickém prostředí, které – inspirováno Jaroslavem Šabatou – mimo jiné pořádalo Brněnská fóra: pravidelné debaty jednou za měsíc, na nichž již v roce 1988 diskutovali představitelé státní moci a nezávislé opozice. Brněnské fórum ostatně svým názvem posléze inspirovalo fórum Občanské. Do kin přicházely smělé ruské filmy, v Polsku i Maďarsku tály poměry ještě rychleji než v SSSR. Vzpomínám, jak nás týdenní mlácení lidí - inspirovaných hnutími roku 1968 a tou dobou v českých kinech uváděným filmem Gándhí - naplňovalo bezmocným vztekem a zoufalstvím. A současně přesvědčením, že brzo přijde svoboda a bude podstatně lépe. Podstatně lépe než dnes.

Martin Sítek, student etnologie, Brno: Palachův týden nijak výrazně neslavím, spíše v den upálení Jana Palacha si na něj vzpomenu - i díky tendenci médií nípat se v jakémkoli tématu celý den, kdykoli zapnu zpravodajství, což mi přijde jako velký problém, jelikož se pak takové informace stávají pouze všudypřítomnou virtuální realitou a splynou se vším ostatním. Taky se zastavím u památníku, když jdu kolem, nebo se pobavíme s přáteli u piva; a to je raději vše. Jako „dítě federace“ si dokážu mnohem lépe představit pohnuté osudy lidí v době totality a zločiny zmíněné doby. Ačkoli se ze mě v posledních pěti letech při vyslovení slova „komunista“ stává nefalšovaný maloměšťácký buržoazní liberál, podobné svátky a výročí musí mnohem víc patřit následujícím generacím, především ročníkům 1996 a dál. Spousta mladých lidí už o naší „šedé historii“ nemá ani potuchy a například idylický seriál Vyprávěj nebo duchovní nečinnost jejich rodičů-čtyřicátníků jim nijak nepomůže. Respektive, výrazná platnost těchto výročí pro mě nastane, až budu mít vlastní děti: doslova jim to vtluču do hlavy a poslední díl Českého století jim budu pouštět místo pohádek před spaním. Aneb jak by řekli Sokolové - „Tužme se!“

Jiří Dolejš, místopředseda KSČM: V době Palachova týdne jsem vstupoval do strany - a i pro některé komunisty to byla velká deziluze, že vedení KSČ už není schopno reforem. V prosinci 1988 přitom povolili shromáždění na Škroupově náměstí. Lidé chodili po Václaváku mokří a naštvaní a bylo zřejmé, že přijdou ještě větší změny. Ještě dnes je to memento, jak se dá z monopolu moci zblbnout a nadělat z lidí nepřátele.

David Pavlorek, předseda studentského senátu FF UK, Praha: Palachův týden pro mě jako pro studenta v prvé řadě znamená začátek zkouškového období. A jako pro někoho, kdo se angažuje ve studentské radě, pro mě představuje i více práce, neboť naše fakulta se hlásí k odkazu Jana Palacha a každoročně tak organizujeme řadu akcí. Nejen vzpomínkových, ale také k zamyšlení nad významem Palachova sebeupálení. Palachův týden samozřejmě má i symbolickou rovinu – ať už vzpomínáme na rok 1969, nebo na rok 1989 – jako projev občanského protestu a podnětu pro aktivizaci širší společnosti. Jako symboly a impulsy pro naši současnou společnost jsou tyto události stále nosné. Je však třeba se vyvarovat zbytečného patosu a vulgarizace, ba dokonce ideologického zneužívání těchto míst české paměti.