Sláva republice Doněck

Doněckou lidovou republiku tvoří jedenáctipatrový dům a malé náměstí před ním. Její západní, severní a jižní hranice je vymezena neprostupnými barikádami z pytlů s pískem, pneumatik, dřevěných palet, dlažebních kostek a ostnatého drátu. Jen na její východní hranici je ve valu, vyšším než dospělý člověk, metrová mezera. Je hlídaná dvěma zakuklenými a železnými tyčemi vyzbrojenými strážci. Jenom tudy je po osobní prohlídce možné do republiky vstoupit. Vně hradby, na chodníku a blízkém trávníku, ještě povstalcům patří improvizovaný fotbalový plácek, několik stanů, z nichž jeden slouží jako ošetřovna, a pět přístřešků, v nichž je možné novému státu přispět penězi.

Republika trvá už tři týdny, od chvíle, kdy proruští povstalci přemohli 6. dubna policejní kordon a obsadili budovu doněckého gubernátora. Vzápětí rebelové vyhlásili nezávislost na kyjevské vládě a složili vlastní kabinet zasedající od té doby v nejvyšším podlaží zabraného domu-republiky, ve kterém nejezdí výtah. „Už se ani nezadýchávám. Člověk si rychle zvykne,“ podotýká Denis Pušilin (32), když svižně kráčí do schodů, jak sám říká, „dnes už asi podvacáté“.

Podsaditý muž s pečlivě střiženou bradkou je šéfem doněckého povstaleckého kabinetu. Obsazená budova je plná matrací, špinavých celt a starých kabátů, je cítit kouřem a jídlem, ale Denis Pušilin tu nikdy nechodí jinak než v obleku a košili bez vázanky. Zpravidla je každé patro hlídané dvěma muži v uniformách se samopaly, kteří návštěvníky o patro výš, za své stanoviště, pouštějí až po krátké kontrole a prohlídce, dnes je tu však prázdno. „Chlapci jistě mají důležitější úkoly venku. Ale tohle by se nemělo stávat, mohl by se sem dostat každý. Máme ještě hodně co zlepšovat,“ říká ministerský předseda s omluvným úsměvem.

Úsměv Denise Pušilina neopouští ani na chvíli. Zvážní, jen když mluví do telefonu. Ten ovšem tomuto nepravděpodobnému vůdci národního povstání zvoní často. Rodák z doněckého předměstí Makijivka byl ve městě až do března neznámou postavou. Vystudovaný inženýr se po vojně nepříliš úspěšně věnoval byznysu ve společnosti MMM, nástupkyni stejnojmenné ruské společnosti z devadesátých let, jedné z největších pyramidových her v dějinách, v níž tisíce lidí ztratily celkem v přepočtu několik set milionů korun. „Dnes je to zcela legální a pro všechny výhodný obchodní model,“ brání své podnikatelské angažmá ministerský předseda. „Kdyby to bylo nezákonné, byl bych přece ve vězení.“

Na březnové demonstrace proti nové kyjevské vládě přivedl Pušilina, jak sám říká, „šok z nástupu kyjevské junty“. Viděl ho přitom na vlastní oči, neboť byl v Kyjevě náhodou právě ve dnech, kdy po mnohatýdenních demonstracích rozzlobených Ukrajinců uprchl dosavadní prezident Viktor Janukovyč a padla jeho vláda.

Pušilin už neví, co ho přimělo, aby tehdy začátkem března také vyskočil na improvizovanou tribunu s projevem,ale když začal řečnit, zjistil, že dokáže oslovit dav. Mluvil tak dobře, že ho lidé na jednom z dalších shromáždění zvolilipředsedou lidového parlamentu. Protože chvíli před tím zvoleného lidového gubernátora Pavla Gubareva záhy zatkla ukrajinská tajná služba a kvůli podezření z vlastizrady dodnes sedí v kyjevské vazbě, 6. dubna to byl Pušilin, kdo se stal hlavou přechodné vlády. „Nejsem žádný rozený vůdce, stačí říkat pravdu. A pravda je, že kyjevský převrat Ukrajinu rozdělil a Donbas musí jít vlastní cestou. Tak prosté to je,“ vysvětluje doněcký premiér, ještě než se omluví a odběhne do zasedací místnosti.

Historický úkol splněn

Kabinet, kterému Pušilin předsedá, má pětadvacet velmi rozmanitých členů – od mládeže až po usedlé muže a ženy v důchodovém věku. Zčásti jsou to lidé, které sem vynesla náhoda a ochota pustit se do neobvyklého podniku – právě tak jako svou cestu do premiérského křesla popisuje Denis Pušilin. Zčásti pak vládu tvoří členové strany Ruský blok a Východní fronta, až donedávna nevýznamných hnutí, jež se na východě Ukrajiny postavila do čela březnových proruských demonstrací.

„Svou historickou úlohu jsme splnili. Dali jsme donbaskému lidu svobodu a možnost rozhodnout o vlastní budoucnosti,“ říká další z členů kabinetu Nikolaj Solncev. Urostlý, nakrátko střižený padesátník, dlouholetý člen Východní fronty, bývalý voják, čekal na tuhle chvíli přes dvacet let. Rozpad Sovětského svazu a vznik samostatné Ukrajiny nikdy neuznal. Když teď pomohl vyhlásit doněckou nezávislost, cítí, že část křivdy je odčiněná.

Přechodný kabinet má před sebou jediný úkol: zorganizovat referendum, vyhlášené na 11. května. V něm by měli voliči zodpovědět, zda souhlasí s vyhlášením Doněcké lidové republiky a její nezávislostí. „Nezávislost je první krok. Pak se lidé mohou rozhodnout, jakou budoucnost si zvolí. Zda připojení k Rusku, samostatnost, nebo spolupráci s Ukrajinou,“ vysvětluje své plány Solncev. Ten považuje třetí možnost za vyloučenou, ale vše bude prý záležet na rozhodnutí lidí.

Z budoucnosti strach nemá. „Devadesát pět procent Donbasanů stojí za námi,“ říká Solncev přesvědčeně. „Každý den se k nám přidávají další města. Není se čeho bát.“ Stejně jistý si je i Denis Pušilin. Podle něj už teď není největší starostí vlády zajistit, aby referendum proběhlo, ale především aby proběhlo bezpečně. „Pokud se kyjevská vláda nerozhodne narušit jeho průběh násilnou provokací, bude to standardní plebiscit se všemi náležitostmi,“ tvrdí.

Vládneme i nevládneme

Tyhle plány jsou v současné chvíli nereálné. V Doněcku povstalecký kabinet kontroluje pouze okupovanou budovu a barikádami ohrazené prostranství, nicméně ani zde není Pušilinova vláda suverénní. O ostrahu celého místa se z poloviny starají uniformovaní ozbrojení muži. Ti nápadně připomínají skupiny ozbrojenců, které kontrolují sto kilometrů vzdálená města Slavjansk a Kramatorsk. Stejně jako tam, i militanti v Doněcku mají kompletní stejnokroje a dorozumívají se vysílačkami. Jejich základna není v jedenáctipatrové „republice“,ale v bytovém domě několik desítek metrů od barikád. Budova je pro novináře i jakékoli jiné návštěvníky nepřístupná a ozbrojenci nekomunikují. „S místní sebeobranou spolupracujeme, ale z velké části jednají samostatně,“ přiznává premiér Pušilin.

Druhou polovinu místní sebeobrany, jak se maskovaní muži nazývají, tvoří hlavně mladíci od patnácti do pětadvaceti let. Oblečení jsou v teplákových soupravách, přes hlavu mají kukly a v ruce třímají železné tyče nebo baseballové pálky. Většina říká, že jsou místní, ale je tu také hodně mladých mužů z nedalekého Mariupolu či Chersonu. „Jistě že bych radši bojoval doma, ale tam povstání teprve přijde. Proto teď bojuji tady,“ říká pětadvacetiletý chersonský mládenec Dmitrij, který přijel před dvěma týdny a teď tu za nocleh a jídlo hlídá hlavní vchod do budovy nebo přidává další a další patra už tak vysoké barikády. Materiál – palety, pneumatiky, písek – sem jednou dvakrát za den vozí staré nákladní vozy.

Doněcký gubernátor Serhij Taruta ani jehoúředníci do Pušilinova sídla přístup nemají a úřadují v hotelu Victoria kilometr odtud. Jinak správa celé Doněcké oblasti stojí. Život města však funguje bez přerušení, fontány v centru dál chrlí vodu v komplikovaných obrazcích a lidé kolem nich si bezstarostně užívají prvních letních dní v roce.

Je to ostrý kontrast k tomu, jak život v Doněcku portrétují představitelé z obsazeného náměstí. Na plakátech přilepených zvnějšku i vnitřku barikády je nesčetně přeškrtnutých hákových křížů a hesel „proti fašismu“. Jeden z členů vlády, Vjačeslav Kuklin, se nechal slyšet, že „je třeba zastavit genocidu donbaského lidu, která každý den probíhá“. A plakát přilepený k dopravní značce dává příchozímu na výběr, zda mají jeho děti žít v Evropě, či Rusku. Evropa, to jsou transvestisté, líbající se za dozoru esesmana, Rusko pak nekonečná řada pochodujících rudoarmějců. „Vyhrocená rétorika má zakrýt fakt, že si protesty doposud nezískaly prakticky žádnou veřejnou podporu. Především mezi nejdůležitějšími skupinami: studenty a střední třídou,“ komentuje doněcký politolog Serhij Štukarin.

No army, no referendum

Na povstaleckém náměstí před sídlem „vlády republiky“ se neustále pohybují zhruba tři stovky lidí. Většinu osazenstva tvoří sportovně nebo vojensky oblečení mladíci a pak postarší muži i ženy, nespokojení s posledními pětadvaceti lety historie.

Lidé, o nichž mluví politolog Štukarin, se procházejí nedaleko odtud. Puškinův bulvár je široká ulice, napůl park, kde mezi stromy, vodotrysky a abstraktními kamennými sochami leží dvě desítky kaváren a restaurací. „Jak bych je mohla podporovat? Podívejte se na ně. V pravé ruce tyč a v levé lahev piva. A nezávislost Donbasu je naprostý nesmysl,“ říká v jedné z nich nad kávou Larisa Korčulinová. Čtyřicetiletá bankovní úřednice by chtěla větší pravomoci zdejším politikům, ale v žádném případě rozpad země. Veřejně vyjadřovat podporu kyjevské vládě však také nepůjde. „Nemůžu podporovat ty, kdo už jednou zklamali. Dostali se k moci převratem, to je nepochybné. Jejich vláda je nelegitimní.“

Díky několika sociologickým průzkumům, jejichž výsledky byly v posledních dnech zveřejněny, je obraz toho, co si Donbasané myslí, čím dál jasnější. Odtržení východu země od Kyjevasi přeje necelá třetina z nich. Něco přes polovinu je pro zachování jednotného státu a zbytek by uvítal přeměnu země ve federaci. Velká část místních zastánců jednotného státu si také přeje větší samostatnost svého regionu. S tím souvisí i to, že víc než dvě třetiny místních si myslí, že „země se neubírá správným směrem“, a nesouhlasí s kyjevskou vládou. Zároveň je na východě a jihu země nejvíc těch, kdo by nové volby ignorovali – téměř třicet procent.

Pro úplnou nezávislost Doněcké oblasti – tedy požadavek Denise Pušilina a jeho kolegů z „vlády“ – by nicméně hlasovala asi tři procenta voličů. „Od počátku je zřejmé, a musí to být zřejmé i samotným povstalcům, že plán na uspořádání místního referenda o nezávislosti Doněcku je nereálný. I jeho výsledek by pro ně za normálních okolností byl fiasko,“ myslí si kyjevský politolog Oleksij Haran.

Normální okolnosti ovšem na jihovýchodě Ukrajiny několik týdnů neplatí. Ukrajinská armáda ve čtvrtek obnovila obléhání Slavjansku a při přestřelkách vládních a povstaleckých jednotek zahynulo pět mužů, celkově se počet obětí ozbrojených střetů podle různých zpráv blíží ke dvěma desítkám. Minulý týden byl v Horlivce, městě vzdáleném třicet kilometrů od Doněcku, unesen, mučen a zavražděn lokální politik Volodymyr Rybak z vládní strany Vlast. Jeho tělo se našlo na břehu řeky. Podle policie souvisí jeho vražda s incidentem, kdy se pokusil odstranit ruskou vlajku z obsazené radnice v Horlivce. Následovala potyčka s maskovanými ozbrojenci a několik desítek minut nato byl Rybak unesen. Podle policejních zpráv se regionem šíří zbraně, které – jak prozrazují výrobní čísla – pocházejí především z obsazených zbrojních skladů ve Slavjansku. Podle Harana vzbouřenci zřejmě spoléhají na to, že v příštích třech týdnech na jihovýchodě Ukrajiny zasáhne ruská armáda, oficiálně aby zajistila bezpečnost místních obyvatel. „Bez její podpory se zesměšní,“ říká politolog. „A oni se svou věcí zdají být jisti.“ V jakou situaci by ruský zásah v Donbasu vyústil, není podle Harana jasné. Nejradikálnější možnost, nezávislost Doněcku, by to ale téměř jistě nebyla, a povstalci by jakýkoli vývoj prezentovali jako svůj ústupek.

Minulou středu ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov kyjevskou vládu otevřeně varoval, že pokud v brzké době „nezajistí bezpečnost Rusů na východě země, nevidí ruská vláda jinou možnost než zásah“. O den později ruský prezident Vladimir Putin odsoudil násilný zásah kyjevské vlády v okolí Slavjansku. Použití armády označil za „zločin proti vlastním občanům“. Ten den také začalo další vojenské cvičení čtyřicet tisíc vojáků ruských armádních sil, shromážděných na rusko-ukrajinské hranici.