Trojí duše země české

Pro kolegy a přátele zůstává Tomáš Pěkný (1943–2013) nezapomenutelnou osobností v mnoha ohledech, z novinářského, potažmo literárního hlediska stojí nicméně za připomenutí především jeho vytříbený cit pro skryté záludnosti jazyka. Když editorsky pročítal zdánlivě nanejvýš duchaplné texty, dokázal neomylně odhalit falše, nedomyšlenosti a protimluvy ukryté pod stylistickou pěnou elegantních formulací. Mnohdy před ním neobstál ani příspěvek slovutného autora, jehož jméno by bylo ozdobou každého listu. Řídké texty bez nápadu či postřehu do tisku nepouštěl, slovům a větám, v nichž nenahmátl živý pulz myšlení, nedůvěřoval. Příčily se mu články, které chtěly dělat dojem, aniž by řekly cokoli zajímavého, odmítal fráze poslepované intelektuálskou hantýrkou, ale protivilo se mu i žoviální či spiklenecké koketování se čtenáři. Redaktory učil kriticky číst, a to nejen dodané články od externistů, ale také jejich vlastní. 

Přísný editor kupodivu začínal před padesáti lety jako básník. Své verše i drobné prózy zveřejňoval v šedesátých letech pouze časopisecky a moc se o nich později nešířil. Pár jsem jich objevil v dobovém tisku. Vyznačují se expresivním stylem, jsou existenciálně laděné, odrážejí experimentátorský étos své doby, ale nepostrádají zvláštní krásu. Škoda že Tomáš na stará kolena editorsky nepomohl mladému básníkovi, jímž kdysi byl, a nepřipravil z nich menší výbor. V dalších dvou desetiletích publikoval pouze texty pro děti, většinou pod cizími jmény. Za normalizace to byla jedna z mála možností alespoň částečné literární existence, naplnil ji nicméně nápaditě, s vkusem a hravým smyslem pro ozvláštňování jazyka. Vnímavost pro beletrii si uchoval i později – přísně dohlížel na obsah a kompozici Literární přílohy Respektu.

Věcný a střízlivý styl, který beze zbytku odpovídá jeho editorským zásadám, nalezneme v esejích o Karlu Poláčkovi, Jiřím Langerovi a dalších židovských spisovatelích českého jazyka, které vydával v samizdatové edici Alef. Českému židovství, k němuž se sám hlásil, věnoval i své stěžejní dílo Historie Židů v Čechách a na Moravě. Vyjít mohla až po zániku minulého režimu (první vydání z roku 1993 mělo 430 stran, rozšířená verze z roku 2001 už přes sedm set). Rozsáhlý faktografický text navenek neprozrazuje, jakou péči Tomáš věnoval jeho jazyku. Je sdělný, důsledně se vyhýbá frázím a sentimentalitě, ale vycítíme z něj jemné citové souznění s tragickým i heroickým přežíváním židovské diaspory v českých zemích, a také humor, byť téměř neznatelný a málokdy k smíchu. Hle, standardní odborná studie, v níž se ukrývá pozoruhodné literární dílo.                

Viktor Šlajchrt