Dvacet malých Masaryků

Na hradě vrávorající prezident a pod ním odcházející nikým nevolený premiér střídaný novým, který musí bojovat o pozici ve vlastní straně. Na rozdíl třeba od počátku minulého století byste dnes v české politice hledali všeobecně uznávanou autoritu marně; a o moc lépe na tom nejsou ani jiné oblasti zdejšího veřejného života. Ten, kdo se chce v současném Česku rozhlížet po opravdových autoritách, musí mít oči pořádně otevřené a hledat opravdu všude.

Kam jdeme? A kdo to vede?

Po nedávném pohřbu básníka Zbyňka Hejdy a spisovatele – a editora Respektu – Tomáše Pěkného se objevil v Lidových novinách sloupek s titulkem „Autority mizí“. Mohou ještě dnes, padla v textu otázka, u nás vzniknout stejné autority jako Hejda a Pěkný, muži, kteří svým chováním před listopadem 1989 naplňovali antický ideál sebeobětavého heroismu? Článek na to odpověď nedává, jeho titul však souzní s pocitem řady Čechů, že autority odcházejí a jejich místo zůstává prázdné. Takže není, kdo by nás dál vedl, a my vlastně ani nevíme, kam jdeme. Podle výzkumu Centra pro sociální a ekonomické strategie při Karlově univerzitě (CESES) má v posledních letech šedesát procent občanů pocit, že v Česku chybí vize, za niž by se mohli postavit. A tedy i autorita, která by ji prosazovala.