Jak dlouho ještě?

Vracela jsem se z volebního štábu KSČM, kam mě vyslali z mé redakce na vyhlašování výsledků voleb. Unavená a plná dojmů jsem seděla v tramvaji a snažila se urovnat si myšlenky. Jednou částí mozku už jsem přemýšlela nad tím, co uvařím k večeři, druhou jsem ještě zůstávala ve štábu, v němž jsem strávila celé odpoledne, a snažila se pochopit, proč volby dopadly takovým patem. Lidé ztrácejí důvěru v tradiční strany, ale i systém parlamentní demokracie jako takový. Výsledek voleb to potvrdil. Když tu najednou přistoupila kamarádka z dětství. Po několika větách se řeč stočila k volbám. To je strašný, že jo, jak to dopadlo, pokračovala jsem ve svém rozjímání nahlas. Ale vždyť to nedopadlo tak špatně, nebude rudá koalice, odpověděla mi optimisticky. To mě zaujalo stejně jako vždy ,když tento názor slyším. Vykoktala jsem něco, jako že demokracii prospívá, když se levicové a pravicové vlády střídají, a že jsem naopak zastánkyní toho, aby byli komunisté přímo ve vládě, čímž jsem ji velmi překvapila. Chvíli panovalo tíživé ticho. Propadli Zemanovci, to je přece výborný, zkusila to za chvíli se zjevnou snahou najít konsenzus .Nevolila jsi, doufám, Zemana, dodala s obavou v hlase, kterou jsem chápala. Co taky čekat od člověka, který se nebojí komunistů. Radostně jsem jí odpověděla, že nevolila. Nechtěla jsem se hádat a byla jsem ráda, že jsme našly něco, co nás spojuje. A s tím jsme se přátelsky rozloučily.