Na letní škole Discover

Look at the stars. Look how they shine for you,“ probudí mě Coldplay a já zmateně koukám na mobil. Píseň mé oblíbené kapely ale vyhrává z vedlejší postele, kde se převaluje Katka. Včera ještě neznámá osoba, dnes už kamarádka. Přijetí na vysněnou školu, přírodovědu UK, má už v kapse, takže jí tiše závidím. Rozhlédnu se po pokoji a s úsměvem se zdravím i s Míšou. Ta bude příští školní rok v maturitním ročníku stejně jako já a hlásí se na univerzity – Harvard a Oxford. Zbytek spí a já se plížím do koupelny.

Ve čtvrt na devět jsem konečně schopna vyrazit na snídani. V tašce mám materiály ke kurzům, nějaké ty psací potřeby, na krku se mi houpe cedulka se jménem. V jídelně se to hemží dalšími sto dvaceti studenty a lektory; sedám si ke dvojici, jejichž tváře poznávám ze společné cesty vlakem. S Filipem, který příští rok nastupuje na právo MUNI, se bavím o programu a zároveň si čtu o ústavách ČR a SR, které budeme probírat v kurzu Právo okolo nás.

Krátce před devátou se všichni rozprchneme do různých koutů areálu Podskalie, začíná nám první dopolední kurz. Lektor Majo, který v současnosti studuje Magister Juris na Oxfordu, se nás skoro ve dveřích ptá na funkce prezidenta v našich zemích. Je to prezident silný, nebo naopak slabý? A je to dáno skutečně ústavou, nebo spíš dlouholetým zvykem? A co si myslíme o (ne)povinnosti slovenského prezidenta jmenovat generálního prokurátora? Okamžitě si vzpomenu na podobnou aféru v Česku s profesorem Putnou.

Na obědě se seznamuji s dvěma dívkami, Češkou Markétou a Slovenkou Marií. Zjišťuji, že obě jsou křesťanky, a pouštíme se do debaty o víře a ateismu. Já, spíše ateistka než věřící, se fascinovaně seznamuji s jejich pohledem na svět, na Boha, vědu. Jak se smějí, že víra v Boha přece nemůže automaticky znamenat nevíru v poznání a rozvoj, a jelikož jsou tady, jejich slovům opravdu věřím. Jedna evangelička a druhá katolička, bez zábran se bavíme o pohledu na homosexuály, sexu před svatbou i rozvodech. Překvapují mě jejich názory, je zase ty mé. Když už nás nedostatek času přinutí debatu ukončit, děkují mi za můj otevřený přístup. Já jim děkuji za to samé.

Mým druhým odpoledním workshopem je Psychologie zla. Lektor Maťo, absolvent psychologie a neurovědy v Cambridgi a v Oxfordu, se nás ptá, zda si myslíme, že bychom byli schopni zabít nebo mučit člověka, kterého bychom předtím neznali a nic nám neudělal. Pár rukou se zvedne a on nám poté experimenty, jako je stanfordský vězeňský nebo Milgramův dokazuje, že toho všeho schopni skutečně jsme. Popisuje řád koncentračních táborů a připodobňuje je k dobře zavedené továrně. Že tato nacistická zvěrstva nebyla zapříčiněna probuzením našich nejniternějších zvířecích instinktů, ale právě naopak.

Na večeři si sedám ke své „college“, do kterých nás hned na začátku rozdělili, a poslouchám zážitky ostatních. Všichni jsou nadšení, na kurzu neurovědy zkoušeli tabletku, která jim zablokovala senzory kyselosti, a tak se jim i citron zdál sladký.

Následuje další workshop o poezii, ale já už jsem příliš unavená, proto se kolem půlnoci vracím na pokoj. V posteli pak ještě další dvě hodiny s Maruškou a Káťou probíráme, co se událo, co nás zaujalo a jak se nám tady líbí. Usínám s dvěma myšlenkami: tou první je sen o mé budoucnosti, jak se věnuji právu, ať už mezinárodnímu nebo vnitrostátnímu, jak studuji na UK a v Oxfordu, zasedám ve rwandském tribunále a pracuji pro OSN. Ta druhá je o Discoveru, týdenní letní škole v obci Podskalie na Slovensku, které se účastním. Cítím vděk k lektorům, že mě naučili mnohé věci chápat jinak, je to neocenitelná zkušenost. Poslední myšlenka, než definitivně usnu, je, že „Discover je najlepší týždeň tohto leta…“

Tereza Mrázková,
studentka Wichterlova gymnázia v Ostravě