Kdo na Hrad

Udělejme si na úvod menší test. Které politiky si pamatujete z éry první republiky? Případně i temného období komunismu, ale i počátku devadesátých let? Na prvních místech téměř vždy skončí Masaryk, Beneš, Gottwald, Husák či Havel. Tedy prezidenti. A to přesto, že československý a později i český systém není prezidentský (byť komunisté v tom trochu udělali zmatek). Zapamatovatelnost netvoří jen fakt, že viseli ve školách a úřadech na zdech. Za posledních sto let zdejší hlavy státu sehrály mnohem větší historickou úlohu, než jim podle ústavy přísluší. A na to by měli myslet především ti, kdo volbě prezidenta přisuzují okrajový význam.

Prezidentská volba • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer Nejasná tradice

Zejména první polovina 20. století je poučná. Československo chtělo být republikou Masarykovou či Benešovou, ale v konečném důsledku tak trochu nebylo ničí. A jedním z důvodů bylo právě to, že naši předci přisuzovali až příliš velký vliv svým prezidentům. Oba byli v mnoha ohledech výjimeční, ale jejich obraz vytvářel lepší obraz státu, než odpovídal realitě. I to bránilo tolik potřebnému vybudování fungujících institucí, které by přežily své zakladatele. Bez Masaryka byla najednou republika poloviční, jako by ztratila kormidlo. Edvard Beneš se ho ujal ve chvíli, kdy už nemohl příliš ovlivnit budoucnost své země. Nedostatečnosti vnitřní i zahraniční už nešlo napravit.

Edvard Beneš z toho po válce vyvodil mnoho chybných závěrů. Ten nejhorší byl, že je zejména jeho osobním úkolem vybudovat nový politický systém. Na světě ale neexistuje jedinec, který by splnil takovou misi. Tím méně v druhé polovině čtyřicátých let, kdy události ve světě nabíraly neskutečné tempo. Beneš selhal a přeceňováním sebe samého a podceňováním tvorby institucí a dělby moci otevřel cestu komunistům k diktatuře.

Druhou polovinu 20. století je zajímavé sledovat až od devadesátých let; komunističtí prezidenti nebyli zástupci veřejnosti, ale převodní páky moci komunistické strany. Nicméně za pozornost stojí, že pro Klementa Gottwalda bylo důležitější stát se prezidentem než premiérem. Velmi dobře věděl, stejně jako jeho nástupci, že zdejší veřejnost hlavu státu uctívá, až idealizuje. To se projevilo i v roce 1968, kdy lidé čekali zázraky od Ludvíka Svobody, který je však nemohl, a navíc ani nechtěl plnit.

Po roce 1989 jsme byli znovu velmi blízko jakémusi poloprezidentskému systému. Popularita a moc Václava Havla byly tak obrovské, že zpočátku ovlivňoval kde co. Ale naštěstí situace velmi rychle dostávala správnou vyváženost. A když se Havel na začátku devadesátých let pokusil prosadit větší vliv na úkor parlamentu, byl nekompromisně a oprávněně odmítnut. Štěstím pro Václava Havla bylo, že měl svého Václava Klause. Politika, s nímž si pramálo rozuměl a se kterým se musel přetahovat o vliv.

Havel, ač nerad, brzy akceptoval, že prohrál, protože v Česku vládne kabinet, a ne prezident, a stáhl se na vyznačené území. Mnohé to pobuřovalo, protože tak prý nebránil různým zlořádům. Z pohledu budování ústavní tradice to ale bylo dobře. Ještě důležitější však bylo to, že se snažil úřad prezidenta snést na zem, vymanit z jakési pohádkové či přesněji královské aury. Byl první českou hlavou státu, která chtěla přerušit onu monarchistickou tradici. Nejlepším důkazem je monumentální filmový dokument Občan Havel, v němž tvůrcům dovolil zachytit (a později nevystřihnout) také chvíle slabosti a ješitnosti, které člověk většinou nerad přiznává i sám sobě, natož veřejnosti.

Nevýhodou jeho nástupce Václava Klause bylo, že na rozdíl od Havla takového silného oponentaneměl a nikdo se ho příliš nesnažil napěchovat do ústavou vyznačených hranic. Dnešní prezident tak podnikl cestu zpátky v čase a zvětšil vliv svého úřadu. Rozhodoval o tom, kdo odejde a kdo zůstane ve vládě. Vetoval jeden zákon za druhým, útočil na nezávislost justice, měl obrovský vliv na českou zahraniční politiku, jednal za účelem pádu některých vlád.

Kde charisma nepomáhá

Potud historie, volba dalšího prezidenta určí, jaká tradice se v této zemi prosadí. Tedy jestli budeme hledat člověka, který se bude cítit nad systémem, nebo jeho součástí.

Noviny už citovaly výrok populární zpěvačky a „české slavice“ Lucie Bílé, že ona bude volit Miloše Zemana, protože je to „silný jedinec“ a „za ním se otočí dav“. Bílá evidentně volá po někom se silným charismatem. Ano, charisma hraje v politice nepochybně svou roli, nicméně je velkou otázkou, zda se o něj dá opřít, když jde do tuhého: dvakrát nám to nevyšlo s Benešem.

Ferdinand Peroutka ve své strhující studii Byl Edvard Beneš vinen? nabízí jedno univerzální měřítko, které lze použít nejen na výběr prezidenta. Když řešil, jestli bylo v Benešových silách zabránit příchodu dvou totalit, tak napsal: „Snad vůbec neexistuje úspěšný způsob, jímž by se mohl malý stát řídit před tváří velkého uzurpátora. Snad vše, co v takové situaci podnikne, je chyba: povolnost či nepovolnost, černé či bílé. Jednat správně, to je účinně, bývá někdy výsadou velkých. V polovině 20. století mají malé státy ve střední Evropě všechnu příčinu, aby znovu, bez sentimentality k tomu, co bylo, promyslily svou situaci a uvážily, mohou-li nalézt bezpečnost, jestliže se neodhodlají hledat sílu ve spojení.“

Dá se to říct i takto: Historie nás naučila, že máme hledat člověka, který bude ctít dělbu moci, bude znát své postavení v ústavním systému a nebude ve spoluobčanech vzbuzovat dojem, že je spasitelem či posvěceným samovládcem politické scény.Díky svým zkušenostem a přístupu dokáže být v případě krize mediátorem politické debaty doma a spolutvůrcem co nejlepších vztahů v zahraničí, které jako jediné nás mohou ochránit před vnějším nebezpečím. Všechna tato kritéria navíc musel už prokázat, aby se nevybíral onen slavný zajíc v pytli.

Ať se snažíme sebevíc, Miloš Zeman nic z toho nenaplňuje. Za jeho vlády byla systémová korupce větší než dnes. Snažil se omezit demokratickou soutěž, čemuž zabránil až Ústavní soud. Měli jsme nejhorší vztahy se sousedy, protože ve své bezstarostné aroganci urážel Němce, Rakušany i Slováky. Za Zemana získali Češi od spojenců nálepku nejproblémovějšího a nejméně spolehlivéhopartnera v NATOa Evropská unie ve svých hodnotících zprávách konstatovala, že se v Česku používají praktiky neslučitelné s demokracií. Velvyslanci západních zemí s rozpaky vyprávěli historky, jak jim opilý Zeman při audienci téměř padal do klína. I když se dnes Miloš Zeman snaží v médiích tvářit jako střízlivé a vstřícné dobračisko, je těžké tomu věřit. Lidi už sice nenazývá „zkurvenými trpaslíky“, jak to dělal v dobách svého premiérování, ale nálepky impotentů a idiotů rozdává se stejnou přitroublou lehkostí. Navíc otevřeně mluví o tom, že nebude ctít ducha ústavy a bude se snažit řídit vládu. Ne, tohle není charisma, o které by bylo dobré stát.

Čtyři dobré možnosti

První přímá prezidentská volba nabízí mnoho zajímavých kandidátů. Svým způsobem až moc. Z těch, kdo se nabízejí, přitom výše naznačená kritéria splňují dva kandidáti – Zuzana Roithová a Karel Schwarzenberg.

Nejdříve ale řekněme, proč tímhle sítem neprojde Jan Fischer, který vede v průzkumech veřejného mínění. V posledních týdnech se na jeho hlavu snášela poměrně velká kritika. V mnoha ohledech až emotivní a nepřiměřená. Fischer by vůbec nemusel být špatným prezidentem, nicméně jsme přesvědčeni, že by hlavou státu neměl být ani ten, kdo chce s komunisty spolupracovat (Jiří Dienstbier), a ani ten, kdo byl kdysi jejich členem (Fischer a Zeman).

Roithová a Schwarzenberg mají mnoho společného. Oba jsou spíše konzervativní, ale ne dogmatici. Jejich politický životopis netíží žádná aféra, jsou jasně orientovaní k demokratické a svobodné Evropě a vůbec politicky čitelní, protože jsou aktivní už mnoho let.

Do obtížného výběru z těchto dvou kandidátů je nutnézapočítat i šance na zvolení. Průzkumy veřejného mínění už dlouho favorizují Fischera a Zemana. Byla by škoda volbu zúžit jen na ně dva, přesto je třeba vliv výzkumů na rozhodování lidí vzít v potaz. Voliči se bojí propadnutí svého hlasu, a tak mnohdy sázejí na – jakkoli často jen virtuální – jistotu. Zuzana Roithová si v těchto výzkumech nevede moc dobře. Za takové situace vychází jako lepší kandidát Karel Schwarzenberg, byť i jeho šance jsou sporné.

Nejde však o idealistickou, nýbrž o realistickou volbu. Jako šéf strany TOP 09 se Schwarzenberg neprojevil zrovna nejlépe. Nesnažil se korigovat brutálněasociální nápady svého ministra sociálních věcíJaromíra Drábka ani aféry svého zástupce Miroslava Kalouska, který zejména svým tlakem na policii v případě vyšetřování nákupu letadel CASA hluboce znemožnil celou TOP 09 i sám sebe. Schwarzenberg své lidi nedokázal přivolat k pořádku, stejně jako nedokázal ve vládě prosadit své zahraničněpolitické vize. Vše dělal jen tak trochu a nic zcela dostatečně. Nikdy ale sám nevyvíjel tlak na policii, média či státní zástupce, aby pomáhali jeho blízkým.

U Schwarzenberga je ze všech kandidátů největší pravděpodobnost, že by funkci prezidenta pojal civilněji. Nepřekračoval by pravomoci a ani by se nesnažil aktivisticky

zasahovat do praktické politiky. I levicová opozice by v něm měla spíše partnera, a ne ideologického odpůrce, který jde přes mrtvoly.

To, co se mu oprávněně vytýká ve stranické a vládní politice, je paradoxně v té prezidentské výhodou. Tedy i jistá ospalost a menší aktivita. Navíc má výborné kontakty a renomé za našimi hranicemi a odsloužil si několik let na Hradě, když tam pracoval jako kancléř v časech Václava Havla.

Preference má každý volič různé, rozhodně by ale byla škoda nevyužít tuto jedinečnou příležitost, kdy se dá směřování zdejší politiky poupravit k lepšímu směru.