Ticho, básník

Minulé pondělí měl v Unijazzu ve Vodičkově ulici křest Malé knihy noci básník Ticho alias František Frances. Ticho se jmenoval i Francesův pes. Nevím, jestli se jmenuje podle psa, nebo pes podle něj. Kdysi míval Ticho i občanské jméno, které však v toku času zmizelo, protože Ticho není občan, ale básník, což často nejde dohromady.

Někdy na konci devadesátých let mě Martin Machovec upozornil na případ básníka, který je držen na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích, kam ho poslal soud za to, že rozbil několik oken – škoda za dva tisíce. „Nezvládl jsem tehdy emoce,“ vzpomíná Frances. Celé to smrdělo z dob minulých dosud nevyvanutou úřední zvůlí, a rozhodl jsem se, že o tom napíšu do novin. Beřkovická léčebna byla založena v roce 1891 jako filiálka Zemského ústavu pro choromyslné a vypadala, že se od té doby nic nezměnilo. Ponurý interiér léčebny v člověku evokoval dům, kde mezilidský dialog ovládly elektrošoky, proudy studené vody a prášky. Ticho tiše seděl na rámu zamřížovaného okna. Vyrušen ze svého snění, tiše odpovídal.