Editorial: Čekání na studenty

Tento týden si poprvé připomínáme události 17. listopadu bez její ikonické tváře – Václava Havla. Sedmnáctý listopad je ale především svátkem studentů, kteří sehráli zásadní roli v roce 1939 i o padesát let později. A svým způsobem lze už nyní říct, že zásadní roli sehrají i dnešní studenti. Nejde sice o „vizuálně zajímavý“ střet s mocí, o to je však těžší a důležitější.

Nikdo neví, kdy a proč zrovna u nás se tak pevně uchytila skepse a malá sebedůvěra, ale je to fakt. Můžeme se utěšovat tím, že je to dáno složitým 20. stoletím a nedostatkem času na vybudování nějakého zdravého sebeuvědomění, nicméně za dva roky to už bude čtvrt století, co žijeme ve svobodě, a to není zrovna málo. Zkracuje se tedy čas, kdy se ještě můžeme vymlouvat na minulost a naopak kdy bychom měli oslovit budoucnost s nějakou nabídkou, jak s ní naložíme.

Stále jasněji se ukazuje, že generace, které byly v roce 1989 v produktivním věku, ztrácejí energii a představu o tom, kam dál by měla česká společnost směřovat. Máme svobodné volby, jsme v Evropské unii, NATO – co dál? Jak spravovat běžný chod země, který je únavný tím, že v sobě nenese dobrodružné zvraty? Jak napravovat nedostatky systému a nechat přitom stranou revoluce? Ztráta energie by až tak nevadila, kdyby nebyla doprovázena čím dál častějším dojmem, jestli jsme se na tu cestu vůbec měli vydat.

Pro mnohé je stále těžké akceptovat, že proces zahájený v listopadu 1989 ještě neskončil a svým způsobem neskončí nikdy, protože demokracie nefunguje jako perpetuum mobile. I z toho vyplývá ona tak často propíraná deziluze.

Odkud brát novou energii, nápady a chuť? Od mladších generací, které nemají tak daleko od opuštění vysokých škol nebo na nich studují či se na ně chystají. Bylo by zajímavé slyšet, jakou mají představu o budoucnosti české společnosti.

Zatím ale netušíme, jestli už se nestihly nakazit skepsí. Není tu řeč o kompletně mladších ročnících, nýbrž o jejich aktivní části – elitě, podle níž se bude generace hodnotit. Pokud ještě nakažené nejsou, máme naději. Proto zároveň přikládáme výzvu: Nenechte se otrávit a nevěřte těm, kteří hlásají, že „to“ nejde, protože tím jen obhajují své selhání.

Václav Havel byl vždy optimista, pokud šlo o mladé lidi. Rád se mezi nimi pohyboval a věřil tomu, že nové generace si už nenechají líbit to, co ty předchozí. Řada expertů, novinářů a studií však tvrdí, že mladší generace nestojí za nic. Jsou prý sobecké a bez zájmu. Naše zkušenost je bližší té Václava Havla. Budoucnost je tak stále otevřená.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, 

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery