Česká všehochuť

Na televizní zprávy se díváme se sklonem vnímat je „realisticky“ jako na otevřené okno do světa, skrze které se dozvídáme, „jak to venku opravdu chodí“. Na televizní seriály máme naopak ve zvyku dívat se jinak – jako na „pohádku ze života“, jejíž funkcí je zapomenout na realitu. Jsou však tyto staré návyky oprávněné i dnes?

Zprávám sice z velké části ještě pořád věříme, protože viditelný záznam události nelze popřít. Zároveň však čím dál častěji přemítáme nad jejich výběrovostí, vytrháváním z kontextu, či dokonce nad jejich tendenčností a podprahovou manipulativností. Mnohdy stačí, aby reportáž byla o něčem, co se nás osobně týká a známe detaily, a hned v nás bují pochybnosti.

Jedno staré podezření v nás pořád funguje: že účelem zpráv je zasévat zrnka strachu a frustrace, abychom se více přimknuli doma k obrazovce a více podléhali politikům, kteří slibují řešit problémy jednoduše. A naopak, účelem seriálů je utěšovat nás a vytvářet falešné obrazy ideálního života.

Dnes to však můžeme i úplně otočit. Zprávy nás mají pseudozábavně rozptylovat a odvádět od hlubšího chápání souvislostí, zatímco seriály naopak nabízejí komplexnější pohledy na život postav, jež se potýkají se skutečnými problémy. Když sledujeme světovou nabídku seriálů, snadno si všimneme, že jsou stále syrovější a méně černobílé. Nutí nás přemýšlet, zvyšují nedůvěru vůči oficiálním reprezentacím a elitám – zkrátka troufají si být podnětně nekorektní a podvratné. Je to dáno i tím, že na Západě nejsou seriály monolitickým celkem nebo proudem, kdy se jednotlivé stanice snaží oslovit co nejširší masu. Naopak se chtějí žánrově vyhranit a zvolit specifickou cílovou skupinu. A v tento moment svítá, v čem spočívají hlavní problémy českých seriálů.

Tak trochu normalizačně

Zaprvé se pokoušejí být o všem a pro všechny. Zadruhé netvoří téměř žádnou alternativu ani protipól ke zprávám; jen rozptylují a konejší trochu jiným způsobem. A takto nabízená všehochuť, která má zaujmout každého, nakonec oslovuje především starší a střední generaci. V tom současné české seriály v jistém ohledu navazují na atmosféru normalizace 70. a 80. let.

Hlavním cílem normalizace nebyla propaganda KSČ a zpolitizování veřejného života, ale naopak rezignace podstatné části veřejnosti na zájem o politiku. Před neútulností reality se přivíraly dveře vlastních obýváků a kuchyní. Jak upozorňují různí sociologové a kulturologové, v normalizačních seriálech se sice otevíraly otázky ohledně toho, jak spravovat veřejné věci, ale vždy jen na úrovni toho, co zvládne jednotlivec technicky na svém pracovišti a v rámci politické orientace jedné strany. Vrcholem „politického uvědomění“ bylo, že lidský soudruh tajemník Pláteník všechno vyřeší. Dnes sice takto naivně točit nelze, ale něco z tehdejšího pohledu – zdá se – zůstalo. Nemůže vzniknout otcovská postava, která má recept na zlepšení světa. Zároveň všechny ostatní postavy rezignovaně přijímají současný stav světa a dělají, že neexistuje politika, korupce ani komerce.

České seriály si z ničeho nestřílejí, nic (ani humorně) nekritizují, vytvářejí naprostou virtuální realitu, kde lidé mluví jako mimozemšťané. Uměle tlačená dramatičnost i komičnost jako by se netýkala ničeho, v čem se momentálně nacházíme – kromě toho, že někdo používá mobil a internet. Vzhledem k tomu, jak se i údajně dobře vykalkulované seriály setkávají s nezájmem diváků a nefungují ani jako spojovník každodenních hovorů v práci či v tramvaji, můžeme se jen ptát, jak dlouho zdejší televize hodlají setrvávat v tomto zimním spánku.