Odljan neboli Vzduch svobody

Polodokumentární román ruského spisovatele Leonida Gabyševa Odljan neboli Vzduch svobody vzbudil v době svého vydání na přelomu 80. a 90. let kontroverzní reakce. Ambivalence přijetí vychází z pozice, z níž autor příběh svůj a svých spoluvězňů vypráví. Dává totiž nahlédnout do temného světa zločinu a kriminálů, kam se dostal jako patnáctiletý chlapec koncem šedesátých let za krádeže i jeden vážnější delikt.

Gabyšev nevypráví v první osobě, ale skrze své alter ego, chlapce zvaného Vokoun. Nevysvětluje, proč začal už jako dítě s krádežemi, snad byly – jak z textu vyplývá – jakousi podvědomou a pokřivenou reakcí mladého člověka na nudu a zmar v Sovětském svazu. Ocitá se tak v kriminálnickém labyrintu, který je přepjatým odrazem společenských podmínek světa za mřížemi, tam venku. Vládne tu nikoli právo, kázeň a trpělivá práce s odsouzenci, ale zvrácená hierarchie mazáctví, kdy místní život je plně v rukou „samosprávy“ mladistvých chovanců. Stránky knihy se tak plní popisy násilí, mlácení, sadismu, šikany a znásilňování. Svět dospělých nemá sílu, či dokonce nechce něčemu takovému udělat přítrž a nastolit smysluplný a zodpovědný řád. Život i cely odsouzenců plní dusno a beznaděj. Každý Vokounův pokus postavit se těmto podmínkám dopadá neúspěšně. Bez pomoci zvenčí nedokáže systematickému trýznění svých kamarádů čelit. Stává se z něj nejprve ponížená loutka, která se snaží vyhovět silnějším a mocnějším. A později je i on jen dalším vychloubačným a primitivním obyvatelem věznice, stejně sadistickým trýznitelem, jako jsou jeho spoluvězni.

Přes sílu a syrovost literárního svědectví Leonida Gabyševa se čtenář zmítá mezi sympatií a antipatií k hlavní postavě, a protože jde o polodokumentární žánr, i k vypravěči. Vokoun přece není obětí policejní zvůle, ale prostým zlodějem, který se v kriminále ocitl právem. Navíc jak se čtenář později dozvídá, není jen drobným zlodějíčkem. Nedochází tu k osobní transformaci, reflexi kriminálnického života – líčení mladého Vokouna neobsahuje zobecňující výpověď jako třeba kriminálnický román Motýlek, v němž se aktéři snaží marnotratně zahozenou svobodu pracně a s úsilím znovu a znovu dobývat nazpátek a postupně si se svými vězniteli vyměňují morální pozice. Odljan má možná kvality literárně-historického svědectví jako výstižný dokument uměle vytvořené kriminálnické subkultury a může zafungovat i jako obraz ne příliš veselé doby komunistické totality, kdy bylo těžké najít smysluplné východisko i mimo zdi kriminálu. Chybí mu však existenciální přesah nutný k tomu, aby odolal korozi času.

Leonid Gabyšev: Odljan neboli Vzduch svobody

Přeložil Libor Dvořák, Pulchra, 316 stran