Den s chlórem v New Yorku

Nebudí mě budík. Hučení motorů aut popojíždějících v koloně pod oknem ho spolehlivě přehluší. Stovky aut, vždy jen s jedním pasažérem. Všichni na Manhattan, pryč z tohoto nocoviště – státu New Jersey!

Nejsem jediný, celý náš dvoupokojový apartmán, kde nás bydlí osm, se začíná pomalu probouzet. Vstávám, přeskakuju spolubydlícího, který má matraci na zemi hned vedle mojí, a dostávám se do kuchyně. Co by to bylo za americkou snídani bez lupínků v obří krabici a bez mléka v kanystru, který by se hodil i do auta jako benzinová rezerva. Naše lednice ostatně vypadá jako regál na benzince – osm galonových kanystrů. Posnídáme na balkoně, zazávodíme si o koupelnu a vyrazíme na bazény.

Je devět ráno. Jedu na kole po chodníku z betonu kolem upravených trávníků a předzahrádek, na přechodu pro chodce stojí chlapík v oranžové vestě – znak nezaměstnanosti. Jeho pracovní nástroj ovšem není smeták a lopata, ale v ruce značka STOP. Živý semafor. Zastavuje pro mě dopravu, prohodíme pár slov o tom, jak jsem cool, že jedu na kole, a ne v autě jako ostatní. Nezaměstnaný s respektem a zodpovědností. Když dojíždím na další křižovatku, skáče mi červená, z policejního auta na mě mávají strážníci, ať jedu první, a smějí se, že si říkám, jestli něco nekouřili. Americký úsměv. Pár dalších křižovatek, kde mě zase auta pouštějí, i když nemám přednost a jedu si v protisměru. Adorace cyklisty.

Vysávám bazén, měřím chlór, vybírám nečistoty. Bazén má pětkrát osm metrů, žádná plovárna, jen pro místní bytovku. To je tu běžná praxe – bazén ve vnitrobloku, kde bydlíte, a protože většinou neumíte plavat, potřebujete mě. Je všední den, všichni v práci, nikdo se moc koupat nepřijde, takže si lebedím na lehátku, projíždím na mobilu Facebook, e-maily, přečtu si pár zpráv, co se děje v Česku. Kalousek, Nečas, CASA, Lessy, Vary… Déjà vu, včera to bylo stejné. Zavírám oči, představuji si české louky a lesy, jak ležím v trávě a čichám českou vůni. Tady voní akorát chlór. Odkládám mobil a beru Economist, který tu někdo zapomněl. Čtu pár článků, ale rozumím jen půlce obsahu, můj level v angličtině ještě není tak vysoko.

Jsou tři hodiny. Přichází první rezident. Maminka s dvěma dětmi. Typické „How are you, Jan?“ a má typická odpověď „Good“, i kdyby mi třeba právě postříleli celou rodinu. Děcka obalená v rukávkách se cachtají v bazénu. Voda se k nim přes množství PVC nemůže dostat, takže není třeba dohlížet na jejich bezpečí a můžeme si i povídat vedle na lehátku s mamčou. Na večer přijde ještě osm lidí, zaplavou si, poleží na sluníčku a odejdou. Relax po práci, chvíle, kdy jsou jen sami se svými myšlenkami. Plavčík je díky tomu jako kníže na jednání sněmovny, každou chvíli usíná na židli.

V osm večer dorazím domů a nejradši bych šel spát, ale noví plavčíci dnes dělají gril party u nich v domě v Bronxu, takže vyrážíme. Asi už tam jsme (jsme jediní čtyři běloši v celém autobusu), až si připadám jako v Nairobi, ne v New Yorku. Před domem stříká na ulici gejzír vody z hydrantu. O kus dál malý děcka a parta černochů, jak z klipu 50 Centa. Poslouchají hip hop u otevřeného auta a vyřvávají věty, ve kterých rozumím akorát fuck, shit, man. A pak něco ve smyslu – hej, bílí guys, neztratili jste se tady? Tohle je pravá Amerika! Žádný sterilní Manhattan! Party je naštěstí na zahradě s panem domácím, obchodníkem s realitami, který má díky penězům respekt, takže jsme v klidu. České kmotry by strčil do kapsy. Opojení alkoholem se cachtáme před barákem u hydrantu, než nás pan domácí-kmotr zažene zpátky na zahradu, ale to už jsou tady stejně policajti. Dva černoši v civilu. Kmotrovství zafunguje: „Dojedem vám pro nějaký piva, kamarádi, ať tu máte co pít.“ Když se vrátí, pijí s námi a tancují v obýváku až do rána, kdy jedeme zase všichni na bazény. Tohle město nikdy nespí.