Budoucnost dopravy ve městech

Evropa v poslední době nemá zrovna pověst světadílu, který by měl ostatním říkat, co mají dělat. Minimálně v jednom ohledu to ale platí a ještě dlouho platit bude. A to ve veřejné dopravě.

Máme štěstí, že naši předci velmi rychle, vlastně už se vznikem průmyslu, bohatnutím a rozšiřováním měst pochopili, že bez centrálně řízených dopravních služeb bude život ve městech podstatně horší než s nimi. Díky tomu je teď v Evropě veřejná doprava samozřejmostí a jde jen o to, jak dobře si ji umíme zorganizovat.

K ocenění této skutečnosti stačí vyjet mimo starý kontinent – třeba do Asie nebo i Spojených států, kde vidíme, o kolik je teď těžší v přelidněných městech s usazenými vlastnickými vztahy veřejnou dopravu vymýšlet a stavět. A jak se o to všichni snaží.

Veřejná doprava je víc než mechanismus, neosobní síť, jakou představuje třeba vodovod.  Vytváří živé prostředí, do kterého obvykle vstupujeme hned po příjezdu do velkého města a skrze něž se s velkým městem loučíme. Trávíme v něm dva kritické úseky našich denních rozvrhů – ráno a večer, utíkáme do něj před počasím nebo pastí automobilových kolon.

Veřejná doprava vytváří prostředí, kde si prohlížíme tvory zvané spoluobčané, na něž při pohybu v ulicích nemáme čas. Veřejná doprava nám vydatně pomáhá život ve městě milovat, nebo ho nenávidět. 

Tato příloha by chtěla vysvětlit, že chytrý přístup má překvapivě velkou šanci zařídit to první.