Moje studená válka

V Česku právě vyšel překlad slovenského románu, který narušuje místní způsob umělecké reflexe předlistopadové totality. Ta svým založením vyrůstá převážně z postmoderně pojednávané, kuriózní skrumáže nostalgických vzpomínek na socialismus. Mladý autor ale ukazuje, že to není nejšťastnější způsob.

René Benda, který se narodil v Československu a v roce 1988 emigroval, vydal co do rozsahu i do tématu velkorysý román – na téměř pěti stech stranách se odehrává drama emigrace se špionážní zápletkou, změnou identity i teroristickým útokem na newyorská Dvojčata. Ač autor předjímá, že dílo napsal „částečně dle skutečných událostí“ a sám – stejně jako hlavní hrdina Tomáš – zažil emigraci v mladém věku, text rozhodně nepůsobí jako sentimentálně zastřené memoáry. Navíc těžko říci, zda vůbec mohlo být v roce 1988 autorovi alespoň tolik let jako jeho náctiletému hrdinovi – svůj věk totiž tají.

Jistě, prolínání románové postavy s autorem posiluje onu deklarovanou autenticitu. Pro čtenářské splynutí s hlavní postavou je však daleko podstatnější skutečnost, že Bendův hrdina nepatří k bezpáteřním prorežimním přisluhovačům, ani k vyhraněné opozici. Jeho zkušenost se podobá zkušenosti většiny tehdejší populace, kdy se projevy konformity s režimem omezovaly na nutné zlo, umožňovaly žít aspoň trochu „normálně“. Jednotlivé projevy odporu byly mírněny strachem – nejen o sebe, ale i okolí. Také náš hrdina se k režimu staví zpočátku naprosto pragmaticky. Zvykl si něco jiného myslet a říkat, v zájmu své budoucnosti splynout s davem, aby mohl v budoucnu z totality uniknout.

Moment věrohodnosti posiluje též dějová struktura románu. Vykazuje do detailu promyšlený sled zápletek, stupňujícího se napětí, které stane-li se neúnosným, autor začne přerušovat další linií vyprávění. Tato psychologická hra autora se čtenářem má jednoznačný efekt – autor v roli kočky trápí čtenářskou myš, jež v noci nejde spát, protože je zcela ve vleku příběhu, který musí dočíst. A to se vskutku v současné románové produkci – vystlané literárně teoretickými znalostmi autorů – prakticky nestává.

Z této narativní dynamiky vyplývá i celková atmosféra románu a neobvykle dramatický pohled na dobu bezčasí, již monotónně ukrajovaly jen jednotlivé sjezdy komunistické strany.

Soudobé podoby normalizace

Snad právě onen monotónní charakter éry normalizace stojí za nevalnou přesvědčivostí filmů a literárních děl, jež se k ní vracejí a neohrabaně ilustrují tehdejší realitu. Například Trojanův Občanský průkaz, plytké Hřebejkovo Pupendo nebo i beznadějně didaktický televizní seriál Vyprávěj v režii Bisera Arichteva. V literatuře pak obdobná dějinná reflexe vyznívá taktéž neurčitě. Schematismu se bránící Strážci občanského dobra Petry Hůlové jsou spíše sociální fikcí, motiv normalizace v Konci punku v Helsinkách Jaroslava Rudiše spojil autor s punkovým hnutím, což do jisté míry může podsouvat představu, že režim se choval nepřátelsky pouze vůči ostentativním provokatérům.

V zásadě vzato, tehdejší nehybná atmosféra jako by se vzpírala emočně vypjatému ztvárnění. Nakonec i povedená psychologická Pouta Radima Špačka pracují spíše s tísnivou náladou, jež nemá daleko k melancholii. Dramatičtější nástin socialistických životních perspektiv pak představuje snad jen Hřebejkova Kawasakiho růže. Příznačné je, že prvkem napětí je zde motiv emigrace, který tvoří také zlomovou zápletku Bendova románu.

Jeho hlavní hrdina Tomáš je ve vztahu k totalitní moci zatížen stigmatem syna emigranta. Tomášova matka si ale posléze najde nového partnera, který je k režimu více než loajální. Místo, jež pak hrdina zaujímá, ukazuje nejednoznačnou hranici mezi aktivní a pasivní rezistencí i mezi pouhou pasivitou a aktivním podílením se na rituálech moci a požíváním výhod v systému projevů loajality. Mladíkova touha dostat se do „Ameriky“ jej přivede k racionálnímu postoji – vnějškovému souhlasu s režimem a přes vynikající studijní výsledky a protekční pomoc otčíma ke studiu zahraničního obchodu. Odtud je to v Tomášových očích do vysněné země jen kousek.

Přes snahu hlavního hrdiny o vnějškovou konformitu s režimem se nicméně jen částečně daří to, co si naplánoval. Benda na několika událostech ukazuje šikanózní vlezlost socialistického režimu, který kádroval – za pomoci bdělých soudružek učitelek na všech stupních škol – celou společnost již od dětství. Autor se ale nebojí popsat ani jisté vystřízlivění po útěku na Západ, jenž byl z perspektivy socialistického tábora mytickou krajinou viděnou skrze vysílání rakouské televize. Druhá vyprávěcí rovina, „americká“, komunistickou zkušenost umocňuje, staví ji do zvláštního světla, ve kterém se nakonec může zdát, že z chapadel totalitní moci se nelze zcela vysvobodit nikdy. Hrdina, jehož okolnosti útěku donutily ke změně identity, prožívá opětovně úzkostný pocit ohrožení. Jenže vyrůstal-li v socialismu tento pocit z paranoidní všeobecné podezíravosti vůči komukoli, členy rodiny nevyjímaje, ve svobodném prostoru je spojen s nejpřirozenějšími obavami z rozpadu manželského svazku – úzkost je osobní, intimní, konkrétní, nikoli celospolečenskou pandemií.

Partnerská kolize, na jejímž pozadí se hroutí budovy Světového obchodního centra, vyvolá v Tomášovi starý útěkový reflex. Vrací se na někdejší „místo činu“ a potkává svého úhlavního nepřítele. Dvacetiletý odstup ale vše relativizuje, polidšťuje estébáky. Hrdina již nemá kam unikat a temná jizva zkušenosti s totalitou mu zarůstá uvnitř.

Nelyricky

Přes všechny dějové eskapády román vyznívá velmi sugestivně. Autor se noří do vzpomínek, pocitů, někdejších představ o světě, celý text je prostoupen snahou o otevřené nestylizované sdělení. Tím se odlišuje od většiny románové produkce, která stále ještě žije úsilím o výrazovou originalitu a akcentem na „literárnost“, jazykové či motivické hry. Bendův autorský styl se naopak vzdaluje obrazným choutkám, daleko intenzivněji cílí na historicky reflexivní potenciál textu, nenechává se svádět samo­účelným popisem bizarního světa umakartu a chemlonu. Není asi s podivem, že tento „realismus“ může svou čtivostí vzbuzovat krajní podezření, že hraničí s triviální oddechovou četbou. Obdobnému nepochopení většiny recenzentů například čelila taktéž nelyrická Marta v roce vetřelce Petry Soukupové. Jenže právě Bendova bezprostřední přímočarost v kombinaci s rafinovanou prací s napětím může být cestou, jak se podívat na beztvaré období našich dějin jinak než jako na sérii sebedojemných skečů v retrostylizaci. Pro českou literaturu by to mohl být zajímavý impulz.

Autorka je učitelka a literární kritička.

René Benda: Moje studená válka
Přeložila Helena Hartlová, Kvarta, 456 stran