Je přesně 10.55 vysokoškolského času, když procházím zpola zaplněnou čekárnou lidí vzezření lehce vzrušeného a přemýšlím, kdo z nás je vlastně nervóznější. Přesto zachovávám klid a pevným krokem a jistou pravicí vítám svého dnešního prvního klienta. Čtyři P, napadá mě okamžitě. Pozdravit, potřást rukou, představit se, posadit. Možná se právě teď ušklíbáte nad tímto mým dobře nacvičeným rituálem, ale jsem za to memorování ráda, jelikož v nervozitě člověk zapomene i na naprosto základní dovednosti pramenící z poctivé rodičovské výchovy. Splněno, v duchu se pochválím, směle tedy do boje.
Nyní leckdo může být trochu zmaten, kde že se najednou dějově objevil a proč mluvím o klientech a čekárnách a tak všelijak podobně. Uvádět do děje bych mohla obšírně, avšak já to dělat nebudu, spíše budu pokračovat tam, kde jsem skončila.
Tedy, můj klient mě seznámí se svým problémem, načež nádavkem ještě obdržím stoh dokumentů k okopírování, abych mohla případ zdárně vyřešit. Po zevrubném vyložení našeho pracovního postupu podvědomě čekám udivený výraz v tváři klienta, že jeho případ nebude ihned vyřešen. Ovšem on to vezme velmi statečně a má následná poznámka, že ani žádný advokát neřeší případ bez předchozího prostudování dokumentů a zvážení všech okolností, už definitivně uspokojí jeho lačnou touhu po konečném řešení prekérní situace. Znovu tedy klienta ujistím, že nejpozději do čtrnácti dnů bude studenty kontaktován a potřeseme si rukou. Jen co se zavřou dveře, obrazně si plivnu do dlaní a se slovy „a jedem!“ začíná skutečná práce. V naší studentské právní poradně začnou hlučet kopírky tiskárny, to vše za doprovodu listování v Komentáři občanského práva s nadějí, že z něj nějaký ten použitelný judikát přece jen vyloudím. Po chvíli mi dojde, že mi za okamžik o pár metrů dál v jiné učebně začíná seminář. Naše poradna však nikdy neutichá. Uložím rozdělaný spis do šuplíku, odepnu jmenovku z halenky a ještě pár vteřin pozoruji kolegy, jak aktivně pobíhají kolem svých klientů. Ten je u kopírky, jiný opět usedá ke stolu a píše si poznámky. Potichu zavírám dveře a teď se pro změnu v jiné učebně soustředím na trestné činy proti majetku.
Pravda, již při výběrovém řízení mi bylo řečeno, že mě přidělí do týmu se supervizorem--pedagogem, který nás bude korigovat v našich právních radách. To proto, aby byla zajištěna naprostá správnost vyřešení našeho případu. Zpočátku mě ta představa trochu zneklidňovala – týden co týden mít odpolední schůzky se supervizorem, rozebírání případu a podávání možných návrhů na jeho řešení z mé strany a poukazování na nedostatky v těchto nápadech ze strany pedagoga. Nutno ovšem říci, že žádný stres se nekonal, a to ani na naší první schůzce, a jsem v klidu i teď, kdy v odpoledních hodinách opět sedíme v prostorách studentské právní poradny, nyní však společně s celým naším studentsko-pedagogickým týmem. Ještě si nechám zkontrolovat vypracovanou žalobu, svěříme si navzájem pár humorných, ale i lidsky obohacujících zážitků a už vycházím z poradny o několik poznámek v materiálech a o nespočetně mnoho zkušeností v mé mysli bohatší. Samozřejmě, vše má svá úskalí a trpělivost je namístě. Věta: „Dochvilný klient rovná se právnický oxymóron“ se po pár sezeních sama uvede v život, ale dobrý pocit z této práce, byť vykonané „rukou“ studenta, je mi dostatečnou satisfakcí. A když na chodbě míjím hlouček spolužáků debatujících o zrovna prožité praxi na soudu a nekonečném množství spisů, tak si s mlaskavým, lehce samolibým úsměvem zamumlám pod „vousy“: „No jo, milí zlatí, já jsem si těch pár spisů i založila.“
KLÁRA BLECHOVÁ, studentka práv
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
