Prohlížeč našeho života

Eric Horvitz, vedoucí pracovník v Microsoft Research, dostal a odeslal během svého života tolik e-mailů, že by je už pravděpodobně nedokázal nikdo spočítat. Teď ale dokázal najít vůbec první e-mail od jednoho ze svých kolegů, který obdržel už v roce 1997. Za normálních okolností by pravděpodobně zůstal zapomenutý někde v haldě digitálních dat, která pan Horvitz za svůj život vytvořil. Nyní se ale vynořil díky tzv. data miningu (datovému „dolování“), počítačovým algoritmům pro získávání smysluplných výsledků analýzou obrovského množství údajů. Tyto algoritmy přestávají být výsadou vědy, výzkumu či marketingu, kde slouží k odhadu vývoje nebo předpovědím chování zákazníků, a pomalu se stěhují na naše osobní harddisky.

Zůstat i po smrti

Objem dat, která vytváříme používáním počítače, se zvětšuje každý den. K e-mailům, záplavě obrázků z digitálních fotoaparátů a velkému množství dokumentů se přidaly také sociální sítě a další moderní formy komunikace. V roce 2010 uvedl ředitel společnosti Google Eric Schmidt, že za pouhé dva dny vyprodukujeme tolik informací, kolik jich vytvořilo lidstvo od svého počátku až do roku 2003.

V počítači prý také vlastně nevědomky duplikujeme svoji osobnost. Adam Ostrow, šéfredaktor technologicko-zpravodajského serveru Mashable, se nedávno snad napůl v žertu zamýšlel nad tím, že by se časem z obrovského balíku dat, který člověk za svůj život v digitálním světě zanechá (měl na mysli především sociální sítě), dala spolehlivě vymodelovat umělá osobnost. Člověk by tak mohl zůstat se svými bližními i po smrti – třeba tak, že bychom jeho digitální osobnost nahráli do robotického těla či prostřednictvím hologramu. K tomu máme dnes ještě daleko, dobře to ale ilustruje, o jak rozsáhlé (a především tematicky široké) množství informací jde.

Data mining se dnes používá především v marketingu, mimo jiné k určování poptávky. A tak z mnohdy velice osobních dat profitují jen ti, kterým je mnohdy ne zcela úmyslně svěřujeme. To se teď může změnit.

Snaživý žák Lifebrowser

První vlaštovkou, která se dostala do širokého povědomí, byla funkce Timeline na sociální síti Facebook. Snaží se vytvořit něco na způsob vzpomínek uložených v počítači. Využívá toho, že se sociální síti průběžně svěřujeme s tím, co právě děláme, jaké jsme viděli filmy, kde jsme byli nebo co nás zajímá. Konverzujeme jejím prostřednictvím s přáteli, dáváme na ni videa, fotografie a podobně. Počítačový algoritmus tyto údaje třídí a snaží se v nich identifikovat klíčové okamžiky našeho života, které pak podle data vzniku řadí na časovou osu. Snaží se při tom rozpoznat, jak důležitá data pro nás jsou, takže v ideálním případě se na ose nakonec objeví skutečně jen to, co by se dalo nazvat opravdovými vzpomínkami: například absolvování školy, dovolená s přáteli, seznámení s partnerem a podobně.

Jak to vypadá v praxi? Časovou osu zaplňují především vizuální podněty (fotografie, které jsme pořídili nebo na kterých nás někdo označil), doplněné místy o nějakou tu událost, navázání přátelství a podobně. Do minulosti je třeba sestupovat po ose stále níže, cestou uživatel míjí obrazy toho, kde byl, případně co zažil. Systém tak opravdu do jisté míry napodobuje pátrání v lidské paměti.

Služba Timeline je přístupná všem uživatelům Facebooku, rodí se ale i program, který nabízí více soukromý pohled a na sociálních sítích nezávisí. Jmenuje se Lifebrowser a vyvíjí jej společnost Microsoft. Jde o experimentální program s jednoduchým vizuálním rozhraním, který kombinuje léta výzkumu strojového uvažování. I on se snaží vytvořit „časovou osu vzpomínek“, pracuje ale s pevným diskem vašeho počítače. Prohledává uložené fotografie, videa, události v kalendáři, webovou historii, historii vyhledávání na internetu, dokumenty, e-maily… Zkoumá dokonce i údaje o poloze získané prostřednictvím GPS a wi-­­-fi. Hledá cokoli, co by se dalo označit jako významná událost nebo vzpomínka.

Program se v zásadě dokáže naučit, co by uživatel sám označil za důležité. Zpočátku se uživatele ptá, později si na základě jeho odpovědí vytvoří vlastní model uvažování. U každé položky (souboru) zvažuje soubor faktorů (místo, čas, zúčastněné osoby, poloha atd.). Pokud pozná, že určité množství dat se vztahuje k jedné události, kterou lze pokládat za klíčovou, zařadí je. Výsledkem je i tentokrát na časové ose seřazený souhrn „vzpomínek“ v podobě fotografií, videí, souvisejících e-mailových konverzací a podobně. Uživatel si pak může jednotlivé „vzpomínky“ přiblížit ve větším či menším detailu (přiblížení zobrazí více souvisejících dat k jedné výchozí události, oddálení naopak méně). Opět se to podobá způsobu, jakým funguje lidská paměť.

Lifebrowser je výzkumný projekt, Microsoft zatím neoznámil, kdy jej nabídne zákazníkům. Jisté je, že pokud si lidé čistě osobní data mining oblíbí, nemusel by se počítač do budoucnosti stávat pouze nepřehledným odkladištěm našich digitálních osobností, ale myslící bytostí, která dokáže s daty nakládat podobně jako člověk se svými vzpomínkami.