Skoro nevinný islandský premiér

Nikdo z nás si tehdy neuvědomil, že je v bankovním systému něco špatně,“ řekl před soudem o svém podílu na kolapsu celého islandského finančního sektoru bývalý premiér Geir Haarde. Podobně argumentovala většina z padesáti svědků před speciálním tribunálem, který konzervativního politika soudil za zanedbání premiérských povinností během roku 2008, kdy se severský ostrov stal první obětí finanční krize.

Od minulého pondělka je jasné, že Geir Haarde do vězení nepůjde a soudní výlohy zaplatí stát. Byl pouze shledán vinným za to, že nesvolal dost vládních schůzí, kde by ministerské kolegy o hrozícím kolapsu informoval.

Naprosto normální úsměv

Haardeho obhajoba ale připomněla náladu převládající na Islandu před bankrotem. Většina obyvatel země tehdy považovala za naprosto normální něco, co dnes vyvolává úsměv: tři největší islandské banky si po deregulaci na finančních trzích vypůjčovaly desetkrát více peněz, než kolik během roku vyprodukuje celá islandská ekonomika. Tyto peníze pak poskytly na zahraniční expanzi podniků, které přitom z poloviny vlastnili přední akcionáři těch samých bank. Ti si z těchto úvěrů nekupovali jen britské obchody, málo ziskové skandinávské banky a fotbalové týmy, ale i soukromé letouny, jachty a apartmány v Londýně. „Až ze zpětného pohledu je zřejmé, že vše nebylo takové, jaké mělo být,“ uvedl k tomu Haarde. Až do roku 2008 ostatně správnost této politiky potvrzovala chvála zahraničních finančních analytiků i prestižních ratingových agentur.

I proto celosvětově první soud s politikem kvůli jeho podílu na finančním krachu vyvolal spoustu kritiky: není prý možné svalovat na jednoho člověka vinu za chybu systému, který v té době navíc podporovaly zástupy ekonomických expertů. Na Islandu proces kritizovali zvláště voliči konzervativců. Vadilo jim, že Haarde byl jediným souzeným politikem – parlament, kde má dnes většinu levice, před stíháním ochránil vlivné sociálnědemokratické ministry z dob velké koalice, která Islandu před čtyřmi lety vládla.

Poslouchejte, prosím

Po konečném rozsudku byly v Reykjavíku časté stížnosti na to, že zase žádný politik nepřiznal chybu a že politická elita během výpovědí držela při sobě. Zastánci procesu však odpovídají, že jeho smyslem nikdy nebylo dostat Haardeho za mříže. Podle nich byl proces hlavně součástí národní terapie v zemi, kde nepadly jen banky, ale i důvěra v politiky a instituce. Soud dal lidem právo slyšet přímo od premiéra, co se před nečekaným bankrotem přesně dělo. Byl tak dalším z kroků, které zemi rychle vyvedou z krize – ekonomika opět roste, ratingové agentury Islandu zase důvěřují, pokračuje práce na nové ústavě a nakonec přece jen možná někdo skončí za mřížemi. To když na podzim začnou soudy s některými bankéři.