Talentovaný pan Romney

"Ahoj. Jmenuji se Rusty. Mitt Romney je k nám psům krutý. Pomozte mi šířit tuhle zprávu dál.“ Tímto jednoduchým poselstvím začínají americké webové stránky Dogs Against Romney (Psi proti Romneymu), založené ve Spojených státech už roce 2007, jejichž obsah však překypuje novými a novými příspěvky.  Někdy stačí málo, a politik si to může pěkně zavařit, i když je přesvědčen o svých nejlepších úmyslech.

Motivem vzniku stránek je nešťastný příběh irského setra Seamuse. Vyšel najevo, když se novináři massachusettského deníku Boston Globe v roce 2007 pokoušeli proniknout pod kůži bývalému guvernérovi svého státu, který už tehdy usiloval o kandidaturu na prezidenta za republikány. Romney novinářům nabídl příběh z rodinné dovolené před třiceti lety, během níž se svou manželkou Ann a pěti syny cestoval autem dvanáct hodin do Kanady. Protože se sedmičlenná rodina se vším vybavením naskládala do auta jenom s největším vypětím, skončil pes Seamus nakonec i se psí přepravkou na střeše vozu, kam mu ovšem pečlivý Mitt Romney opatřil plexisklovou ochranu před větrem. Po několika hodinách jízdy se ze zadní části auta začaly ozývat zhnusené výkřiky dětí: „Fuj!“ Po zadním skle stékaly výkaly a zvratky zvířete, jemuž tento druh cestování zjevně nešel příliš k duhu.

Pointou příběhu podle Romneyho je, jak dokázal lehce a s humorem vyřešit nepředvídatelnou situaci – pes nemusel zůstat doma, a když se vyskytly komplikace, zastavila hlava rodiny operativně u nejbližší pumpy, sehnala hadici, přívalem vody opláchla vůz i psa, vysadila ho zpátky na střechu a pokračovala v cestě podle harmonogramu.

Následná mediální pohroma však dává tušit, že velká část americké veřejnosti četla příběh trochu jinak – s polekaným údivem nad tím, jak vůbec může někoho napadnout přivázat psa na střechu auta. Ochránci zvířat psali protestní nóty, odborníci se snažili vypočítat, jakému tlaku a odstředivým silám musel při průměrné rychlosti rodinný mazlíček čelit. Epizoda má vlastní heslo na Wikipedii a jedna citlivější komentátorka The New York Times použila Seamusovo utrpení ve svých sloupcích celkem třicetkrát. Ale i ti, kteří si na rozdíl od této komentátorky přejí republikánského prezidenta, si museli občas položit otázku, jak přesně si bývalý úspěšný byznysmen a krizový manažer představuje, že bude řešit nepředvídatelné problémy své země.

Na legrační epizodě, jež ostatně propukla v Americe zrovna minulý týden nanovo, je ovšem pozoruhodné, že klan Romneyů dodnes podle všeho nepochopil, v čem je problém. Když novináři začali otázky po dávno zesnulém Seamusovi vznášet letos, nemávla nad nimi manželka Mitta Romneyho rukou s odkazem na bláznivé mládí. „Seamuse jsme zbožňovali a on zbožňoval tenhle způsob cestování,“ hájila místo toho svého manžela zcela vážně sympatická Ann. „Seamus se jindy nemohl dočkat, až někam vyrazíme. Pozvracel se tehdy jenom jednou, protože krátce před cestou sežral v kuchyni krocana.“

Podivný dojem z jinak velmi zajímavého muže se tak i kvůli této výstižné epizodě vznáší nad americkou politickou scénou dál. Když letos na jaře uveřejnil týdeník The New Yorker článek o republikánských primárkách, namaloval na obálku rozjařeného Mitta Romneyho za volantem automobilu, na jehož střeše je přikurtován jeho vyděšený soupeř Rick Santorum.

Superman

Willard Mitt Romney je ve svých pětašedesáti letech úspěšný Američan, který má na dosah splnění rodinného snu. Z republikánských primárek před pár týdny odstoupil již zmíněný Rick Santorum, a Mitt Romney se tak ocitl prakticky nikým neohrožován na cestě k oficiální nominaci. V listopadu stane ve volbách jako protivník Baracka Obamy a poslední průzkumy ukazují, že se současným prezidentem vede v tuto chvíli vyrovnaný souboj. Příjmení Romney tak letos konečně pronikne po několika pokusech až do nejvyššího klání americké politiky: Mittův otec George, nejdříve ředitel automobilky v Detroitu a posléze dvojnásobný guvernér státu Michigan, se o vítězství v primárkách a možnost kandidovat na post amerického prezidenta neúspěšně pokoušel již v roce 1968. Sám Mitt neuspěl ve stejném souboji před čtyřmi lety proti Johnu McCainovi a Mikovi Huckabeemu.

Na papíře si přitom Američané mohou stěží přát lepšího prezidentského kandidáta. Mitt Romney dokázal v životě prakticky vše, co si předsevzal. Již v rané dospělosti se oženil se ženou svých snů a zplodil s ní pět synů. Zároveň vystudoval na prestižní Harvardově univerzitě jedním zátahem práva i podnikatelský management, čímž se zařadil do elitní skupiny absolventů, o níž se píše jako o „smetánce smetánky“. S prestižním vzděláním a pronikavou inteligencí pak Romney udělal skvělou podnikatelskou kariéru, když pětadvacet let v čele investiční společnosti Bain Capital investoval do záchrany krachujících firem, a poté je se ziskem prodával – jeho majetek se dnes odhaduje na zhruba dvě stě milionů dolarů.

To by samo o sobě stačilo obyčejnému smrtelníkovi k pocitu zadostiučinění, v případě Mitta Romneyho je to však teprve část příběhu. Mitt si po vzoru svého otce z podnikatelské kariéry několikrát odskočil do politiky, nejdříve neúspěšně, když se v roce 1994 pokoušel sesadit z postu senátora za stát Massachusetts veterána Teda Kennedyho, o osm let později pak již triumfálně, když se v témže státě stal guvernérem. Na tomto postu dal – bez velkých ohledů na zaběhané lobbistické vazby – do pořádku krachující státní finance. Manažer zvyklý stavět na nohy neúspěšné firmy podle všeho jednal v politice bez velkých cavyků, byl to ostatně právě Mitt Romney, kdo odstavil z drsné a zkorumpované massachusettské scény Williama Bulgera, bratra dlouho hledaného mafiána a masového vraha Whiteyho Bulgera, zatčeného loni po patnácti letech na útěku

.

Mimo to ještě Romney stihl v Massachusetts zavést systém všeobecné zdravotní péče. A pokud by snad ani toto všechno neznělo uším amerických voličů dosti lákavě, Mitt Romney se v roce 1999 postavil do čela příprav na olympijské hry v Salt Lake City, jež stály kvůli korupčnímu skandálu před krachem. Talentovaný manažer olympiádu zachránil, dokonce ji sérií tvrdých úsporných opatření a schopností zlákat na svou neposkvrněnou pověst váhající investory dovedl k zisku.

Síla víry

Zhruba tady by životopis končil, pokud by Mitt Romney žil v sekulární Evropě.  Ve skutečnosti je však takto pojatý příběh stále jenom poloviční. Romney totiž není žádný americký selfmademan: pochází z významného rodu členů a činovníků Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, jejíž stoupenci bývají také označováni jako mormoni. To z úspěšného muže dělá příslušníka úspěšné náboženské menšiny opředené atmosférou nepochopení, temné minulosti a trochu neproniknutelné přítomnosti.

Mitt Romney vyrůstal jako privilegovaný syn úspěšného podnikatele a známého politika, zároveň stál ale na soukromých školách a ve svých drahých autech vždy stranou, ponořený do přísné výchovy k úspěchu, do jednoznačných hodnot a pevné hierarchie své církve. Když jeho spolužáci na střední škole vyráželi s dívkami na večírky, on nesměl pít ani kávu. Když v divokém roce 1968 protestovali vlasatí studenti v amerických kampusech, on nepřestával obdivovat svého otce, v té době jednoho z nejvýše postavených pravicových politiků v USA, a proti demonstrujícím studentům dokonce vyrazil s vlastním transparentem a nabádal je k pořádku. Po prvním ročníku studia ostatně Romneyho čekal místo demonstrací, studia či bojového nasazení ve Vietnamu povinný odjezd na tříletou misii za účelem šíření víry v Evropě. (Mladé mormonské misionáře plnící v oblecích a s plastovými visačkami na klopě stejnou náboženskou povinnost známe i z ulic českých měst.)

Mormonská víra ovšem Romneyho příběh dosti komplikuje, zvláště v okamžiku, kdy se z úspěšného podnikatele stává politik. Tajemná pověst excentrického vyznání má vliv na nejistotu Romneyho voličů a na jeho vlastní opatrnost. Vyzývatel Baracka Obamy sice všechny odkazy ke svému vyznání potlačuje, zároveň mu ale, jak zjistili autoři jeho nejobsažnější a nejcitovanější biografie The Real Romney (Skutečný Romney) Michael Kranish a Scott Helman, visí ve vstupní hale jednoho z jeho domů galerie obrazů předků, k nimž se na veřejnosti hlásí jenom s rozpaky.

Divná parta

Neproniknutelnou podzimní tmou v roce 1885 se po prašné cestě amerického státu Arizona kodrcal obyčejný vůz tažený koňmi. Pod plachtou seděl muž zamaskovaný tak, že jej podle pozdějších vzpomínek „nepoznávala ani vlastní rodina“. Jmenoval se Miles Park Romney, po boku mu seděla manželka Anna Marie, vzadu ve voze několik dětí a v patách měl americké strážce zákona. Rodina před nimi prchala přes jižní hranici Spojených států do Mexika, z relativního pohodlí do neznáma a na dno bídy.

Na voze ale nebyla celá jeho rodina. Někde v horách státu Nové Mexiko se ve stejnou chvíli skrývala pod širým nebem další žena, původním jménem Hannah Hood Hillová, a houf jejích potomků. Na jiném místě zase hledala přístřeší Catharine Cottamová se svými dětmi. Nikdo nevěděl, kde budou opuštěné ženy spát, co budou jíst, ani zda se dříve či později neocitnou za mřížemi amerických věznic.

Kdyby příběh neměl šťastný závěr, určitě bychom si ho dnes nevyprávěli. Podobizna Milese Parka Romneyho je právě jednou z fotografií, jež visí na zdi jeho pravnuka, prezidentského kandidáta Mitta Romneyho. Šťastným rozuzlením dramatu je pak skutečnost, že zhruba po roce se mormon Miles Park Romney znovu shledal se svými třemi manželkami a jedenadvaceti dětmi pod jednou střechou v nově postavené chatrči v Mexiku. Trvalo další generaci, než je odtamtud vyhnali pro změnu Mexičané a Romneyho děd Gaskell začínal na americké půdě zase od začátku. Jak dnes víme, byl úspěšný – jeho syn, otec dnešního Mitta Romneyho, už byl váženým podnikatelem i politikem, kromě již zmíněného postu guvernéra Michiganu pracoval ve vládě Richarda Nixona jako ministr pro výstavbu a bydlení.

Mormonská církev byla vždy jaksi excentrická. Její polygamní uspořádání kdysi Abraham Lincoln označil za „barbarský přežitek minulosti, stejně jako otroctví“. Romneyho pradědeček byl na útěku ze Spojených států právě proto, že americká justice za vydatné spolupráce tradičněji naladěných obyvatel začala v polovině 19. století slušné mravy nekompromisně vymáhat. Mormoni se sice mnohoženství už dávno zřekli, podle průzkumů veřejného mínění si s nimi ale právě tento rys dosud automaticky spojují dvě třetiny obyvatel USA.

Osud Mitta Romneyho si přitom bez spojitosti s církví nelze představit. Členové rodiny byli od počátku jejími významnými představiteli, sám Mitt v ní zastával významné lokální funkce, organizoval její chod, řídil výstavbu chrámů a pro mormonskou církev získal i svoji pozdější manželku Ann. Z hlediska moderního člověka má však tato církev i jiná slabá místa než dřívější polygamii: ještě do poloviny minulého století například považovala černou pleť za znamení božího trestu za hříchy toho, kdo se s ní narodil.

Při diskusi o možném nastávajícím prezidentovi Spojených států je tak potřeba vzít na vědomí, že Romney pochází do jisté míry ze světa, kterému příliš nerozumíme. Mormonská teologie je zvláštní, Bůh je v ní z masa a kostí jako člověk, člověk zase má za svého života spět k dokonalosti, aby se na věčnosti mohl stát Bohem. Mormoni jsou silně misionářští, aktivně rozšiřují svoje řady, nabádají své členy k úspěchu v podnikání a dalších odvětvích, vytvářejí navzájem propletenou a do sebe uzavřenou elitu, jež má hojné zastoupení ve finančních institucích a na elitních univerzitách. To samozřejmě vyvolává jisté předsudky. I politicky korektní deník The New York Times si před časem při popisu mormonské elity z východního pobřeží USA (tedy právě té, do které patří Mitt Romney) neodpustil poznámku, že mormoni „jsou něco jako židé, jenom o něco vyšší“.

Dokud byl Romney mormonským činovníkem a byznysmenem, neměl problém. V politické kariéře však příslušnost k mormonské víře způsobuje Romneymu hned několik komplikací. Zaprvé částečně vysvětluje, proč měl před čtyřmi lety i letos takové problémy v primárkách – v nich totiž až třetinu voličů tvoří křesťanská pravice, což jsou příslušníci jiných protestantských církví, a ti mormony mírně řečeno nemají v lásce, považují je za heretiky a jejich náboženství za kult. Pak jsou tu ale mnohem subtilnější obtíže. Letošní republikánský kandidát podle různých svědectví působí zcela jinak uvnitř mormonské komunity – tam se cítí mezi svými, umí být zábavný i spontánní a novináři přinášejí zprávy, jak jeho rodina štědře přispívá na charitu, aniž by cítila potřebu to publikovat. Trochu jinak už o Romneym mluví jeho kolegové z byznysu, kteří sice ctí férového a slušného člověka, vnímají však jeho zvláštní chlad a odtažitost. Široká veřejnost pak vidí Romneyho jako prkenného člověka, který se křečovitě pokouší být vtipný. Snad každá větší reportáž v americkém tisku začíná nějakým tím trapným dialogem s potenciálními voliči. Romney tu už zase vypadá jako člověk z jiného světa, nebo spíše z jiné epochy: úspěšný, spořádaný a poctivý, zároveň ale schopný přivázat psa na střechu automobilu.

V americké politické debatě však zmínky o náboženství kandidátů vyvolávají stejný ostych jako třeba jejich rasa či pohlaví. Důvodem je skutečnost, že Američané mají mít dle ústavy náboženství pevně oddělené od státu a politiky a v naprosté většině případů tomu tak je. Posledním prezidentským kandidátem, který čelil problémům se svým vyznáním, byl katolík John Fitzgerald Kennedy. Ten musel nakonec kvůli své víře pronést zvláštní projev, v němž ubezpečil spoluobčany, že jako prezident nebude přijímat příkazy z Vatikánu a že bude americkým, nikoliv katolickým prezidentem. Romney jde podobnou cestou a v minulé kampani dokonce přednesl podobný projev. Zdůrazňuje, že není mormonským, ale americkým prezidentským kandidátem, byznysmenem, jež chce postavit Ameriku na nohy podobně, jako to kdysi dělal ve své firmě s krachujícími společnostmi. Občas se kvůli stále se opakujícím otázkám na své vyznání umí také pořádně rozčílit, jak lze vidět třeba na záznamu jeho rozhovoru s rozhlasovým moderátorem Janem Mickelsonem dostupném na YouTube.

Jako dřív

Mitt Romney má ale ještě jeden zásadní problém viditelný dobře v grafu, s nímž si dal práci týdeník TIME (viz graf Co si vlastně myslí?). Křivky zachycují vývoj jeho názorů na některé klíčové body americké pravicové politiky. Jak je vidět na první pohled, Romney dokáže své postoje měnit dosti dramaticky, a to jen zvyšuje naléhavost otázky, co je tento dokonalý a záhadný muž vlastně zač.

Když do politiky vstupoval Mittův otec a vzor George Romney, postavil se údajně před rodinu s otázkou, zda má raději kandidovat jako demokrat, nebo republikán. V dnešní vyhrocené atmosféře ideologických sporů zní podobný pohled na věc téměř neuvěřitelně, v americké politice byl ale před několika desetiletími relativně běžný – umírněná křídla obou stran se vzájemně prolínala a umožňovala tak dosažení potřebných kompromisů. George Romney měl jako podnikatel své představy o tom, jak má fungovat kapitalismus, tvrdě se ale například střetl s elitou Republikánské strany (za kterou nakonec kandidoval), když se mu zdálo, že nedostatečně posiluje práva černochů. O prezidentskou kandidaturu ho ostatně připravila nahlas vyjádřená skepse k právě probíhající válce ve Vietnamu.

Mitt Romney je podle všeho svému otci velmi podobný. K politice přistupuje podobně jako ke svému byznysu – analyzuje chladně data a hledá cestu k úspěchu. Když kandiduje v liberálním Massachusetts, zapomene na republikánskou ortodoxii, podpoří práva žen na rozhodnutí o potratu nebo zavede již zmíněnou univerzální zdravotní péči. O rok později ale již rozjíždí prezidentskou kampaň na federální úrovni, a tam je potřeba zastávat názory často zcela opačné. Když se k tomu přidá nepříjemně detailní choreografie jeho kampaní, vynořuje se opět neproniknutelný politik, o jehož osobních kvalitách sice nelze příliš pochybovat, zároveň ale málokdo ví, co si o něm má vlastně myslet. Konzervativní televizní kanál Fox News si před nějakou dobou stěžoval, že mu Romney neposkytl živý rozhovor dobře dvacet měsíců.

Jak takový přístup bude fungovat v listopadovém klání, se dá samozřejmě těžko předpovědět. Něco naznačuje skutečnost, že Barack Obama je vlastně podobně přizpůsobivý pragmatik jako Mitt Romney. Oba soupeři samozřejmě mají odlišné příběhy a jakési základní ukotvení v liberálním, respektive konzervativním vidění světa, při řešení konkrétních problémů se ale rozhodně neřídí nezpochybnitelnými poučkami.

ČTĚTE TAKÉ: Svaly Baracka Obamy

Na Mittu Romneym nicméně najdeme něco, co stojí v příkrém kontrastu k současnému prezidentovi. Mormonský politik celým svým vystupováním a životem odkazuje zpět do dob, kdy velmoc jménem Spojené státy americké patřila úspěšným bílým mužům, kteří každé ráno vycházeli s koženou aktovkou v podpaží do svých dobře placených míst v solidních amerických korporacích. Obama naopak reprezentuje složitou a barevnou budoucnost, ke které sice demografickým vývojem Amerika nezadržitelně směřuje, z níž již ale vyprchalo idealistické nadšení, které provázelo zvolení prvního černošského prezidenta před čtyřmi lety. Není vůbec náhoda, že Obamu v tuto chvíli silně preferují nejen „nebílí“ Američané, ale také ženy, jejichž ekonomická i společenská moc je nepochybně na vzestupu. Romney je naopak v tuto chvíli především kandidátem bílých mužů.

V této symbolické rovině budou mít američtí voliči ještě jednou, možná naposledy, možnost volit vzpomínku na staré dobré časy. Když se k tomu přidá Romneyho ekonomická erudice, Obamova okoukanost a naděje, že změna v Bílém domě může přece jenom urychlit konec vleklé recese, není záhadný mormon z Massachusetts rozhodně bez šancí.