Běh je králem dne
Kdysi byla osvobozená od tělocviku, dnes běhá nejtěžší maratony světa
Začínala po metrech. „Vyběhla jsem z baráku, v půlce ulice jsem se zastavila a popadala dech, protože to nešlo,“ vzpomíná Ivana Pilařová na svůj vůbec první pokus o běh. To jí bylo pětatřicet a letos v létě, rok před padesátkou, se dlouhovlasá blondýna chystá australským maratonem završit svoji sbírku dálkových běhů po všech světadílech – jako první český bězec v historii. „Běh mě odnaučil používat větu ‚to nejde‘. Poznala jsem, že je možné se připravit, natrénovat. To se v životě hodí,“ říká daňová poradkyně ve své liberecké kanceláři. „Teď už vůbec neřeším, jestli to zvládnu.“ Tak to ale rozhodně nebylo vždycky.
Lepší než Vánoce
Pohyb jí do života vstoupil až v patnácti, kdy potkala svého nynějšího muže, rodiče prý nevystrčili nos z paneláku: „Byl to sportovní kluk, vandry, kolo, běžky… Ráda jsem se nechala zlákat. Do té doby jsem nesportovala vůbec, mám velmi křivé nohy a kvůli vrozené dispozici kyčlí jsem byla osvobozená od tělocviku.“ Manžel ji dnes doprovází na všechny závody, přestože sám maratony neběhá, a na nejobtížnějších úsecích trati mává českou vlajkou, aby svou ženu podpořil.
Jako mladá holka vášnivě lezla po skalách, když se jí ale narodily dvě děti, raději horolezecké lano odložila a veškerou svou energii namířila do účetní a auditorské firmy, kterou založila krátce po revoluci. „Děti byly hodně malé a ptaly se, proč jdu v sobotu do práce. Ony na to mají čuch. Tak jsem se ze svého workoholismu zase rychle vyléčila.“
A v té době to přišlo. Doslechla se o pařížském maratonu a napadlo ji, že v Paříži ještě nikdy nebyla a že to zkusí. Tenhle zážitek Ivaně změnil život. „Celá Paříž fandí, běží třicet pět tisíc lidí a atmosféra je strhující. Řekla jsem si, že tohle je ta cesta: budu jezdit po světě a běhat maratony. Hned jsem to věděla. Práce mě taky baví a koneckonců musím vydělat peníze, ale tohle bude můj život.“
Od přelomové chvíle uběhla už osmdesát maratonů a několik extrémních běhů, třeba Marathon des Sables v marocké poušti – etapový závod na dvě stě kilometrů s celou výbavou včetně rezervního jídla a světlice pro případ zbloudění. Maraton běžela v Arktidě i Antarktidě. Cestou na Špicberky se jí ztratilo zavazadlo, tak posloužilo oblečení ze ztrát a nálezů na letišti a o dvě čísla větší boty. Nevzdala ani horský maraton pod Mount Everestem, třísetkilometrový etapový závod přes Alpy s denním převýšením dva tisíce metrů nebo stokilometrový závod v Lipsku, který se běží – to není omyl – v kuse. Ivanu Pilařovou prostě jen tak něco nezastaví. „Na startovní čáru jdu s vědomím, že se budu rvát do poslední chvíle. Strach z vyčerpání nebo bolesti mít nemusím – vím, že nevyhnutelně přijdou.“
Svoje výkony bere samozřejmě, a když o nich mluví, spíš než že by na ně byla pyšná, říká, že je za ně vděčná. Kondice prý přišla sama. Postupně. Ivana Pilařová má ráda, když je před ní nějaký cíl, na který trénuje. „Znáte své tělo, ne? Za tři měsíce běžím sto mil, no tak musím začít běhat. Vezmu diář a píšu: třikrát týdně deset kilometrů, další týden je to málo, tak pětkrát týdně deset, pak je to třikrát týdně dvacet a výš já nechodím.“
Na maratonu se řídí jen sama podle sebe. Kdyby měla žáky, řekla by jim, ať běhá jen ten, koho to baví, nevymlouvá se na počasí a moc nezastavuje. Ona, když už opravdu nemůže, se soustředí na to, aby dávala levou nohu před pravou, chvíli si počítá kroky nebo vzpomíná, kdy jí bylo hůř – a takových chvil je prý vždycky dost. Nikdy neměla trenéra a nemá ani sponzory. Na běžecké akce v exotických koutech planety si vydělává sama: „Musím celý rok počítat lidem daně, dělat audity a přednášet, abych si mohla jednu dvě akce dovolit. Sežere to všechny peníze nad rodinný provoz.“
V poslední době, tváří v tvář občas zlobícím kloubům, se rozhodla, že začne s triatlonem, což je podle ní zábava,která klouby šetří. Už teď absolvuje triatlon železného muže (čtyři kilometry plavání, maraton a sto osmdesát kilometrů na kole) celá rodina dohromady: „Rozdělíme si ho s manželem a oběma syny štafetově, protože každý umíme něco. Postavíme se na startovní čáru a bojujeme za rodinu do roztrhání těla. To je lepší než Vánoce.“
Manžel Ivaně Pilařové kdysi na vojně opisoval na psacím stroji tehdy samizdatové Karpatské hry Miroslava Nevrlého. „Utkvěla mi jedna věta: ‚Běh je králem dne, často tím jediným pořádným, co za celý den uděláš.‘ Čím déle o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že je to hluboká životní pravda.“ Takže tři, dva, jedna, start.
Autorka je novinářka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].