Obejít svou smrt

Ještě než Tessa zemře, chtěla by si splnit pár věcí. Pomilovat se, ochutnat drogy, porušit zákon, dožít se porodu své nejlepší kamarádky a taky by si přála, aby se její rodiče zase dali dohromady. Tesse je totiž sedmnáct a umírá na leukemii…

V současné době už je jen málo hraničních zkušeností, kdy se člověk potkává se smrtí, a většinou to bohužel souvisí s nějakou nemocí. Proto jsou příběhy, které o tomto tématu pojednávají, děsivě přitažlivé. Vytrhují z každodenní bezpečnosti a bezstarostnosti a nutí na chvíli zapomenout na banální těžkosti našich rutinních životů. Kniha britské spisovatelky a bývalé herečky Jenny Downhamové mezi těmito literárními svědectvími vyniká. Píše o osudu Tessy v první osobě a to s takovou empatií a vhledem, že čtenář ani na chvíli nepochybuje o tom, že příběh vypráví mladá holka, navíc se vší naivitou pubertálního věku. Žádné „hluboké“, předčasně přemoudřelé filozofování, naopak – obraz zmařeného života popsaný se vší prostomyslností a trapností, v níž se nakonec utopí skoro celý seznam přání, který si Tessa sepsala.

V tom je román Jenny Downhamové sympatický. I když k tomu námět svádí, dokáže být nepatetická a přirozená. Vnitřní monolog Tessy vede stylem deníkového záznamu, který se v posledních týdnech jejího života odmlčuje, upadá do stále kratších záblesků vědomí, až zůstanou jen poslední zvukové vjemy. Čtenář by musel být naprostý cynik, aby s ním příběh Tessy neotřásl a aspoň na okamžik mu nezvlhly oči.

Otázkou ale zůstává, proč si Jenny Downhamová takové téma vůbec vybrala a co chce svým románem říct? Vychází samozřejmě ze svých zkušeností, kdy se o umírající starala jako pečovatelka. Přitom však Tessu až na jeden krátký okamžik nenechá projít zásadním vnitřním konfliktem. Ta je se svojí smrtí smířená, chápe, že obrana před postupující nemocí neexistuje. Ve skutečném životě, a obzvlášť u mladých lidí, ale umírání v naprosté většině neprobíhá tak vznešeně a s grácií. Je plné hněvu, vzteku, bolesti a odmítání připustit si, že zatímco ostatní dál povedou své spokojené životy, oni už zanedlouho nadobro odejdou. Tessa se těmito myšlenkami samozřejmě zaobírá a trápí, ale zkušenost paliativní medicíny vypovídá ještě o něčem jiném. Popisuje se pět fází, kterými umírající obvykle procházejí: popřením, hněvivou vzpourou a odmítáním, smlouváním, depresemi a nakonec smířením. Jenny Downhamová ale nechala svou hrdinku první dva stupně této děsivé kaskády obejít. Jakkoli je tedy její kniha silným a autentickým příběhem, tomu nejbolestivějšímu se vyhýbá. 

JENNY DOWNHAMOVÁ: JEŠTĚ NEŽ UMŘU
Přeložila Kateřina Lipenská. Eroika, 244 stran