Konec ostravské rakety

Letošní podzim překvapil. V negativním slova smyslu: kromě Moravskoslezského a Ústeckého kraje smog tentokrát překvapil i Středočechy. Přestože všichni vědí, že překračování limitů zvyšuje riziko astmatu, alergií a ohrožuje novorozence, tváří se zdejší úřady, že se s tím v podstatě nedá nic dělat. Uplynulá léta ale ve světě přinesla mnoho způsobů, jak mohou města v případě nebezpečí omezovat znečištění. Co se tedy musí stát, aby bylo možné restrikce uplatnit i u nás?

Co když odejdou?

Smog v posledních dnech obsadil nejen titulní stránky novin, ale i internetové diskuse. „Na Twitteru patřil na začátku minulého týdne k nejdiskutovanějším tématům,“ popisuje virtuální zájem Josef Šlerka, vedoucí katedry nových médií na Karlově univerzitě. V reálu se aktivita přelila do pražského smogového dýchánku s čajem, koláči a transparentem „Auta dusí Prahu“, který nespokojení obyvatelé města uspořádali minulé úterý na lávce přes Nuselský most.

Zastupitelé měst ale žádný alarm neslyší. Náměstek ostravského primátora Dalibor Madej například zcela odmítá debatu o tom, že by zdejší ocelárna ArcelorMittal mohla kvůli špatnému vzduchu omezit provoz. „Hrozí, že utečou do Polska. Už teď máme šest tisíc nezaměstnaných. Může se stát, že lepší ovzduší mít nebudeme, protože škodliviny z Polska sem budou dál směřovat, zato budeme mít pár tisíc nezaměstnaných navíc,“ prohlásil minulý týden Madej. Podle zatím neověřených informací se ArcelorMittal chystá redukovat výrobu. Zatím není jasné, jestli z důvodu silného tlaku na dodržování emisí, nebo celosvětového poklesu odbytu.

V Ostravě zatím nedokázali pohnout ani s dopravou. Projekt bezplatné městské hromadné dopravy, kdy autobusy s cedulemi „SMOG: Neoznačujte jízdenky“ vozily pasažéry zdarma právě ve smogovém období, po necelém roce kvůli nedostatku peněz skončil. Akce, která neměla v České republice obdoby, přišla Ostravu (město má rozpočet přes šest miliard) na 23 milionů.

O bezplatné hromadné dopravě v době smogu uvažuje podle informací magistrátu i Praha. Spolu s dalšími městy však zatím zůstala pouze u doporučení, aby lidé nejezdili auty. Ačkoli právě hlavní město disponuje vyhláškou, podle které může vybrané oblasti za špatných rozptylových podmínek zcela uzavřít. A navíc kromě Prahy mají i další česká a moravská města jako Brno, Liberec nebo Plzeň hustou a kvalitní síť městské hromadné dopravy, kterou jim v jiných zemích mohou jen závidět.

Sudá, nebo lichá?

Systémy omezení dopravy nejsou žádnou novinkou. V souvislosti s pořádáním olympiády v roce 2008 byl Peking nucen rapidně pročistit vzduch nad městem, aby sportovci nemuseli použít ochranné masky, které před hrami z preventivních důvodů nakupovali. Číňané snížili produkci přilehlých továren na třicet procent a pohyb aut ve městě rozdělili na základě sudých a lichých poznávacích značek. Tento způsob omezení není zcela bezchybný a lze ho snadno obejít, ale jeho výhoda spočívá především v nízkých zaváděcích nákladech. Už v roce 1989 vznikl v metropoli Mexika projekt „Hoy no circula“ (Dnes nejezdi), který se rozšířil také do Bogoty, Santiaga de Chile a brazilského São Paula. Omezení zakazuje jízdu jeden pracovní den týdně a jednu sobotu měsíčně. Přičemž za nedodržení hrozí řidičům vysoké pokuty a dočasné zabavení vozidla.

Omezení se používá i v Evropě. Čtyřicet měst napříč celou Itálií používá systém zón, v nichž ve vybranou hodinu či den platí zákaz vjezdu. Ve Stuttgartu, Hannoveru nebo v Berlíně fungují zóny, do nichž v určité dny nesmí starší automobily s vysokými emisemi. Pouhý rok po jejich zavedení došlo ke snížení emisí (u polétavého prachu o tři procenta) a celkovému zlepšení kvality ovzduší, navíc narostl počet ekologičtějších aut. Ve švédském Göteborgu se podařilo díky zavedení nízko­emisních zón už v roce 1996 snížit množství prachových částic u nákladní dopravy o čtyřicet procent.

Takový nástroj by mohl být nadílkou také pro česká města. Zde konkrétně v podobě nového zákona o ochraně ovzduší, který by měl začátkem prosince postoupit v parlamentu do druhého čtení. Zákon by kromě dopravy měl zasáhnout domácnosti i průmyslové továrny. Například nové zdroje znečištění v již postižených oblastech nebude moci firma instalovat, pokud neobstará přiměřenou kompenzaci, třeba ve formě zeleně.

Nejdiskutovanějším bodem zákona je kontrola vytápění v domácnostech, kterou by měli provádět pověření pracovníci obcí s rozšířenou působností. Jak ukázalo měření v obci Havlovice, které provedl Státní zdravotní ústav, když lidé topí plastem, odpadky a nekvalitním uhlím, následky mohou být horší než u běžné tepelné elektrárny.

Podle Iva Hlaváče, náměstka ministra životního prostředí, se nyní podařilo vyjednat návrh tak, aby nebyl v rozporu s ústavním právem nedotknutelnosti obydlí a bylo tak možné podobné „znečišťovatele“ zkontrolovat. „Z dat je zřejmé, že každý rok se na začátku topné sezony zhoršuje kvalita ovzduší, protože lidé v osmdesáti procentech používají nevyhovující kotle,“ říká v telefonickém rozhovoru Hlaváč. Připravovaný dotační program by měl pomoci domácnostem s pořízením kvalitního kotle, ve kterém nebudou spalovat nic, co by se podobalo slavné „ostravské raketě“. Cesta ke konci obliby PET lahve plněné vyjetým olejem a uhelným prachem bude ale ještě dlouhá.