Trefa do černého

Právě ona může sloužit jako důkaz, jak je zajímavé, když se v politice najednou objeví žena. Má totiž za sebou nejen pozoruhodný profesní život rozhlasové novinářky nebo třeba osobní podíl na záchraně chátrajícího východočeského barokního skvostu Kuks, ale hlavně se jí za poměrně krátký pobyt „u moci“ povedl doslova zásah do černého. Z její iniciativy zastupitelstvo města Hradce Králové udělilo čestné občanství in memoriam do té doby často opomíjenému disidentovi Pavlu Wonkovi, kterého koncem osmdesátých let minulého století právě ve zdejší věznici komunisté umučili k smrti. Ta inspirativní dáma se jmenuje Lenka Jaklová a od loňských komunálních voleb je členkou rady Hradce Králové za TOP 09.

Jde jen o možnost, jak věci měnit

„Mám dojem, že jsme to Pavlu Wonkovi všichni dlužili. Je přece úplně šílené, že zahynul v době, kdy se ten režim vlastně hroutil. To, že zemřel právě tady, bylo v podstatě takové stigma města,“ říká Lenka Jaklová. Jenže i když tragický příběh Pavla Wonky je už dnes celkem známá věc, přimět místní, aby se s tím „stigmatem“ vyrovnali, nebylo zase až tak úplně jednoduché. Když Lenka Jaklová poprvé před sedmi měsícipřišla s návrhem na radu města, ne všichni jím byli nadšeni. „Ještě dodnes si mnozí lidé myslí, že si to vlastně zavinil sám, že byl kverulant a že se štítil práce,“ líčí zapeklitou vytrvalost předlistopadové propagandy. Sháněla proto podporu, kde se dalo, a pomalu přesvědčovala zastupitele i hradeckou veřejnost o nepřijatelnosti takového postoje. Pavel Wonka si nelítostnou reakci režimu – a trest za zločinné „podvracení republiky“ – vysloužil tím, že chtěl navzdory výhrůžkám využít svého práva a kandidovat coby nezávislý kandidát do tehdejšího parlamentu. „Zachoval se jako zodpovědný a svobodný občan,“ říká Lenka Jaklová, „a byl za to šikanován, včetně krutého zacházení ve vězení až po nemožnost získat jakoukoli práci.“

Nakonec se nové zastupitelce záměr přece jen podařilo prosadit: právě v den klíčového jednání zástupců města došlo podpůrné stanovisko Václava Havla, které vlastně rozhodlo. „Psal, že není nikdy pozdě ocenit něčí statečnost. Byl to úžasný okamžik být u toho, když se lidé nechají přesvědčit o dobré věci. Já to vnímám také hodně osobně: ve stejné době, kdy jsem prožívala obyčejnou radost z mateřství, kousek dál umíral bez pomoci člověk,“ říká Lenka Jaklová.

Se svojí minulostí se musela s tragickým příběhem Pavla Wonky dříve nebo později střetnout. „Pocházím z malého podhorského městečka, potkat tam nějakého disidenta vůbec nepřipadalo v úvahu, takže já samozřejmě neměla žádný přehled,“ říká. Protože ráda četla, bylo jejím snem stát se spisovatelkou. „Jenže nechtěla jsem si jen tak vymýšlet, a tak jsem šla do Prahy na žurnalistiku. Tam jsem si začala uvědomovat, co je komunistický režim vlastně zač.“

Do politiky

Přes toto postupné „prozření“ školu s úspěchem dokončila a začala pracovat v rozhlase v Hradci Králové, kde se věnovala hlavně pořadům o uměleckém „okraji“, jako bylo třeba místní loutkářství. K novinařině se vrátila vlastně až po revoluci. „Ze všech stran se vyhrnula spousta témat,“ vzpomíná na situaci počátkem devadesátých let. „Mě třeba úplně do hloubky oslovil osud Židů za druhé světové války.“ Jako reportérka Českého rozhlasu začala proto jezdit do Izraele a natáčet líčení pamětníků hrůz holocaustu. „To byly ohromující, syrové výpovědi: ti lidé vůbec poprvé promluvili o pekle, kterým prošli, a já měla možnost to zaznamenat,“ říká.

Postupně přibyly i jiné objevy: v rámci historie svého kraje třeba vypátrala dávno zapomenutý výcvik izraelských letců na letišti v Hradci Králové v roce 1948, objevila spolu se svou dcerou ztracenou urnu s ostatky místního rodáka, malíře Františka Kupky na pařížském hřbitově nebo se výrazně angažovala ve zmíněné záchraně Kuksu. „Postupně mi ale došlo, že pokud chci v rámci svých plánů něčeho skutečně dosáhnout, měla bych vstoupit do politiky,“ říká. Vstoupila proto do zbrusu nové strany TOP 09 a podobný přístup, jaký měla coby novinářka, si zachovala i jako novopečená politička. V zastupitelstvu prosazuje takové věci jako zápis místního loutkářského umu či zdejších unikátních staveb na seznam UNESCO nebo záchranu prostých varhan v hradecké koncertní síni. Bezprostřední setkání s příběhem Pavla Wonky ji však teď katapultovalo do trochu jiných vod. „Chtěla bych dosáhnout, aby se ten případ znovu otevřel,“ říká. „Vždyť se to stalo doslova nedávno a páchala se při tom opravdová zvěrstva.“