Na handbiku zadek nebolí

Už po cestě z Prahy do Paříže Heřman Volf věděl, že tato cesta nebude poslední. Po povzbuzujících ohlasech nejen vozíčkářů, ale všech, kdo na internetu sledovali průběh sedmnáctidenní trasy, si handicapovaný sportovec naplánoval sérii symbolických cest do čtyř světových stran. A 1355 kilometrů směrem na západ k Eiffelovce a Vítěznému oblouku bylo těmi startovními.

38A_stransky_R41_2011_s.jpg Nějak se s tím poprat

Proč zrovna Paříž? Právě v době, kdy si Heřman Volf (46) pořídil handbike – kolo poháněné rukama –, dočetl se o nově otevřené panevropské cyklostezce do Paříže. Když se s tím svěřil svému kamarádovi a filmovému producentovi Miloslavu Doležalovi, přibyl ještě nápad natočit z putování dokument. „Vítězný oblouk je takový symbol vítězství nad nepřízní osudu,“ popisuje Volf motivaci k projektu Cesta za snem. Když Héřa, jak mu říkají kamarádi, projížděl se svým týmem po náměstí Charlese de Gaulla, psal se rok 2009. Pouhé tři roky po úrazu při nočním lyžování, kdy najel do díry, rozdrtil si míchu a ochrnul od pasu dolů.

První měsíc ležel na lůžku a jediný pohyb, který měl, bylo pravidelné otáčení zdravotními sestrami. V té době to byla hlavně neutichající bolest, která mu nedala odpočinout. Proto se snažil co nejvíce času meditovat. K technice Modrá alfa ho přivedla jeho manželka jen měsíc před nehodou. A jak sám říká, toto cvičení mu pomohlo aspoň částečně se srovnat s novou realitou.

Ze začátku mu doktoři dávali šanci, že by mohl zase chodit. Později ale bylo jasné, že jeho stav je podstatně horší. „Nic jsem necítil, nohama jsem vůbec nehýbal a moje fyzio­terapeutka mi řekla, že je to prostě špatný,“ vzpomíná Volf na dobu těsně po úrazu. „Pořád jsem věřil, že se to zlepší… do poslední chvíle. A když se to nezlepšilo, tak jsem se s tím musel nějak poprat.“ Předtím žil velmi aktivně, hodně sportoval a najednou vůbec neměl představu, co by mohl dělat.

Teprve až na spinálním oddělení v pražském Motole se poprvé posadil do vozíku a učil se základní věci, jako třeba obout si boty nebo převléct si kalhoty. Tady začal taky s posilováním. „A díky tomu jsem se začal pohybovat,“ říká. Po půl roce se vrátil domů. Protože nechtěl být „brzdou pro rodinu“, vytrvale zkoušel, co všechno zvládne sám. „Ruce jsem měl dobrý, takže jsem mohl dělat téměř cokoli,“ vypráví. „Štvalo mě hlavně to, že se s vozíkem nedostanu všude a že nemůžu na všechno dosáhnout, takže řadu běžných drobností za mě musel dělat někdo jiný.“

Sny jsou věčné

Díky pomoci přátel a rodiny se Heřman Volf přesně za rok a den po úrazu zase vrátil k lyžování, později i k dalším sportům. Krátce po návratu ze západní cesty do Francie se pak vydal na východ, na Slovensko do Bánské Bystrice. Tentokrát jel „na těžko“, tedy se vším vybavením umístěným na kole a to cestu učinilo ve vzpomínkách čtyřčlenného týmu jednou z nejtěžších. Celý den v sedle znamená i pro zkušeného cyklistu pravidelné pauzy, kdy sesedne z kola a protáhne se. „Vozím si proto karimatku, abych si trochu uvolnil záda. Možná mě v tu chvíli bolí i zadek, ale já to nevím,“ směje se Volf.

Třetí putování vedlo jižním směrem do Říma. Italské Alpy sice vypadají na mapě majestátně, ale Volfovu týmu dala nečekaně mnohem víc zabrat nížina. Za Gardským jezerem ve střední Itálii totiž najednou zmizely cyklostezky a zůstaly jen silnice. A za Pisou už zbyly jen rychlostní silnice, dálnice nebo štěrkové cesty. „Jinak počasí, to je klasika,“ říká Volf. Ještě ani nepřejel hranice a už se mu podařilo promoknout na kost při stoupání na Kubovu Huť. Bez deště se pak neobešly ani další horské etapy. Občas se podařilo v doprovodném karavanu usušit mokré oblečení. Několikrát se však ráno oblékali ještě do mokrého.

Cesta za snem však nejsou jenom cyklistické výlety, převážnou část tvoří besedy a promítání filmů z cest. „Jezdíme všude tam, kde lidé potřebují motivaci k životu,“ připomíná Volf hlavní cíl. Smyslem projektu je ukázat lidem, nejen těm na vozíku, že i handicapovaný člověk může sportovat a splnit si své sny. Tak jako se to podařilo právě Heřmanu Volfovi. Příští rok směřuje expedice na sever do norského Osla, čímž se uzavře první myšlenka čtyř cest do čtyř světových stran. „Tato cesta bude možná vyvrcholením jednoho projektu, ale určitě ne jeho koncem, protože cesty za snem jsou věčné,“ stojí na webových stránkách projektu.

Když Heřman Volf mluví o tom, co podle něj vede k úspěchu, říká: „Bariéry nejsou okolo nás, ale jsou v každé hlavě. Když překonáte ty bariéry ve své hlavě, tak se k úspěchu vždycky dostanete.“ 

Autor je spolupracovníkem redakce.