Editorial: Když se volá lynč

Nastanou chvíle, kdy se vám začne zdát neuvěřitelné, jaké věci byli lidé schopni napáchat například v období nacismu či komunismu. Víte, že je to pravda, čtete o tom desítky knih, sledujete řadu dokumentů, máte možnost mluvit s těmi, kdo to zažili. Přesto vám často vyklouznou slova, to je neuvěřitelné. Ne proto, že nevěříte, ale proto, že nechápete.

Minulý týden na internetu začalo kolovat video, které pořídila Romea TV během prvních demonstrací v Rumburku. Jsou na něm vidět stovky místních lidí promíchaných s neonacisty, kteří vykřikují bez uzardění ta nejodpornější hesla. Od výzev k lynči po návrhy na upalování Romů. Početný dav se pak vydává k domovům místních romských rodin a spílající lidé se upozorňují, kde bydlí kolik rodin. Policie sice zabránila nejhoršímu, ale přesto přihlížela těm nejagresivnějším výkřikům, které nepochybně naplňovaly skutek trestného činu hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení.

Reportáž České televize pak ukázala viditelně otřesenou romskou rodinu s malými dětmi, která utíkala přes les do jiné obce, aby se zachránila. „Z okna na nás začal křičet jeden pán, soused, všichni dohromady zhebnete,“ říká jedna z uprchlíků.

Často se používá obrat, že někomu běží mráz po zádech. Tak tady je to výstižné. Jak se to liší od doby, kdy se pořádaly pogromy? Nijak. Nikdo nezpochybňuje, že situace na severu Čech je nepříjemná, a že místní občané mají právo na zjednání pořádku. To, co je vidět na videu, se však nedá obhájit naprosto ničím.

Lidé si stěžují, že Romové mají výsadní postavení. Kde prosím? V restauracích, kam je nepustí? Na úřadu, který je považuje automaticky za zneuživatele dávek? Ve školách, kde děti rovnou vyhazují ze základních skol? Ne, nějaké lepší postavení Romů neexistuje. Lepší zacházení nepřichází ani ze strany policie. Fakt, že nevyšetří kriminalitu páchanou Romy, nemá nic společného se vstřícností a ani strachem. Je to dáno laxností k páchání trestných činů, s níž se setkáváme dnes a denně v různých koutech země. A je přitom jedno, kdo se jí dopouští.

Po dvou odporných útocích několika zdivočelých romských výrostkůse dělají hromadně zabijáci z celé menšiny. Proč to samé tedy neděláme z nás samých, když v poslední době hned několik „našich“ zástupců házelo zápalné lahve na domy romských rodin a málem při tom upálili sotva dvouleté děvčátko?

Ve většině komentářů, které byly v poslední době publikovány, stojí, že Romové musí chtít v první řadě sami, aby se situace zlepšila. To je krásná rada od psacího stolu z centra velkého města. O nutnosti vlastní aktivity Romů přece není sporu, ale pravda je taková, že nejdříve musí být jasná koncepce, co s problematikou udělat, a pak snaha ji naplnit. Pokud máte za sebou zvláštní školu, všichni kolem vás automaticky považují za příživníka a zloděje, práci neseženete ani náhodou a ještě vám pod okny křičí, že vás zabijí kvůli tomu, že někdo, s kým nemáte nic společného, někde něco provedl – nakolik „na vás“ by mohla být změna k lepšímu? K tématu viz článek Ivany Svobodové na stranách 35–38.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery