Vždy když zemře dobrý člověk, je to smutná zpráva. Když odejde bývalý disident, je to smutná zpráva dvojnásob. V takovém případě už neztrácíme jen dobrou společnost, ale část vlastní síly, paměti. Příběh každého jednotlivého disidenta je ojedinělý a něčím specifický. Vzhledem k tomu, že je vždy k dispozici řada popíračů, kteří tvrdí, že minulý režim nebyl zas až tak špatný a odvaha disidentů nebyla až tak velká, oslabují podobné odchody i popis minulosti. Vždy když zemře některý z představitelů filmu Sedm statečných, píšou o tom světová média nadneseně, že odešel jeden z neohrožených. Tady ta slova platí bez nadsázky, s Jiřím Dienstbierem odchází jeden ze statečných této země.
V mnoha zajímavých vzpomínkách a nekrolozích byl první porevoluční ministr zahraničí představen dostatečně a nebudeme opakovat, co jiní udělali lépe. Přidejme proto jen pár poznámek.
Na působení Jiřího Dienstbiera bylo pozoruhodné mimo jiné i to, že ačkoli svůj vrchol politické kariéry zažil v prvních porevolučních letech a pak zakoušel víceméně jen sestup z výše, nikdy nezahořkl, nenaříkal na poměry, nešířil skepsi, že se nic nepovedlo. V českém prostředí to není příliš běžné. Možná i proto zažil jako jeden z mála comeback, když byl v roce 2008 zvolen senátorem.
Nikdy nepřestal sloužit tam, kde bylo potřeba. Neřekl si o nějaký post, kde by si užíval svého klidu nebo vydělával velké peníze.
Česká levice také ztrácí výraznou osobnost, která nebyla zamknutelná do nějaké…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
