Zrada z přátelství

Žárlivost má mnoho podob a podnítit ji může nejen pocit vlastní nedostatečnosti, ale i nemilosrdná nemoc, která předčasně a „nespravedlivě“ zmaří náš život. Kniha

Poslední přítel

Tahara Bena Jellouna – francouzského autora s marockými kořeny – vypráví příběh jednoho přátelství, které je tak těsné, až je předurčeno k zániku právě ze zmíněných důvodů. Alí a Mamed se potkají jako dospívající spolužáci, sdílejí první sexuální zkušenosti, vedou pikantní hovory o ženách, umění a politice a jejich nerozlučnost by jim kdekdo mohl závidět. A také závidí.

Na pozadí třicetiletého přátelství Alího a Mameda autor vykresluje politické dění v Maroku, plné bouřlivých zvratů, represe a jednoho atentátu na krále. Píše se rok 1966, režim tuhne a Alí a Mamed jsou hned po návratu ze studií v zahraničí zatčeni kvůli svým levicovým názorům. Udává je spolužák, který se mstí za „svůj zpackaný život“ a hlavně žárlí na jejich kamarádství.

Několik měsíců prožitých ve vojenském kárném táboře vztah obou mužů ještě více utuží. „Jíst spolu, zvracet spolu, sdílet úzkosti i naděje, společně myslet na naše možné propuštění,“ končí pasáž o společném utrpení v Mamedově pojetí. To je ale perspektiva jen jednoho z nich. Jelloun totiž nechává příběh jejich přátelství vyprávět nejprve Alího a následně Mameda, jenž stejné zážitky vnímá úplně jinak. V jejich optice se projevuje nejen rozdílný původ, ale také charakter a nakonec i zvolená životní cesta. Nerozlučné přátelství nezlomí udavači, vězení, odluka, natož žárlivost manželek, které oba muže proti sobě poštvávají. Vztah Alího a Mameda fatálně poznamenává až osobní tragédie jednoho z nich, která záhy vrhá na přátelství úplně jiné světlo.

Jelloun volí střídmý jazyk, bez metafor a příkras, ba dokonce i bez přímých řečí, proud střízlivého vyprávění jedné příhody za druhou se na čtenáře doslova valí. Žádné poetismy, typické například pro Posvátnou noc, za kterou autor získal Goncourtovu cenu, ani žádné filozofické hloubání vyskytující se v Tichém dni v Tangeru (česky 2003). Přesto tu klade zásadní otázky – jaké příkoří je schopno unést i to nejpevnější  přátelství? A za jakých podmínek jsme schopni odpustit příteli žárlivost a zradu?

Škoda jen, že autor cítil potřebu v závěrečném dopise do poslední myšlenky zformulovat všechno to, co čtenáře nechává celou dobu jen tušit. 

Tahar Ben Jelloun: Poslední přítel

Přeložili Anna a Erik Lukavští, Fra, 148 stran