Rockeři s granty

Žádný teenager na světě nezakládá kapelu, protože by chtěl vytvářet invenční umělecké zvuky. Všichni chtějí být rockovou modlou, chtějí být jako John Lennon. Vtip je ale v tom, že to už se dneska nikomu nepodaří,“ shrnul v panelové diskusi při barcelonském Primavera Sound festivalu základní deziluzi dnešní hudební scény Jon McClure, šéf britské kapely Reverend and The Makers.

Letošní ročník Primavery, který proběhl koncem května, přitáhl 120 tisíc návštěvníků z celého kontinentu. Nejlákavější evropský festival, jehož obsazení sází především na alternativní hudbu a promyšlenou dramaturgii, už pomalu, ale jistě šlape na paty zajetým gigantům, jako je třeba britské Glastonbury. Letos tu hrála intimní písničkářka PJ Harvey nebo devět let pauzírující britpopoví Pulp, neméně žhavou částí programu byly však také přednášky a diskusní panely. Řečníci z různých koutů světa a branže na nich řešili palčivou otázku dneška – jak mají kapely, vydavatelství a festivaly přežít v internetové éře, kdy sice ohromné množství lidí hudbu poslouchá, ale jen zlomek je za ni ochoten platit. 

Jak být na očích

S úpadkem gramofonového průmyslu a celosvětovým oslabením vlivu hudebního tisku ztratili umělci pohodlnou peřinu bezstarostnosti a v novém terénu tápají. Za doby silných vydavatelských firem se mohli věnovat výhradně tvorbě, teď ovšem o ekonomickém přežití rozhodují výhradně vlastní marketingové schopnosti a ty mezi hudebníky nejsou nijak ohromující.

„Nedokážu si představit, že hrdinové jako Iggy Pop nebo Jim Morrison seděli doma s kalkulačkou a dělali finanční rozvahu,“ glosuje situaci McClure. Připojuje se k němu i Fiona Danielová z elektrotaneční skupiny The Whip, která popisuje, že veškerá jednání s jejich malým vydavatelstvím se netočí kolem hudby, ale seriózně rozebírají, jak často je záhodno měnit status na Facebooku, blogovat nebo používat Twitter, aby kapela byla fanouškům stále na očích, ale zároveň je nebombardovala banalitami.

Potíž internetu však tkví v tom, že hudebníci stále nenašli způsob, jak zde dosáhnout stejně zářící a trvalé kariéry, jaké se těšili jejich generační předchůdci. Nové britské hitové kapely poslední dekády (Arctic Monkeys či Mumford & Sons) totiž nedosáhly skutečné popularity, dokud jim po internetové šuškandě nezačala pomáhat tradiční média zastoupená v první řadě BBC. 

Romantická vidina zdrogovaných turné plných večírků tak zcela bere za své a podhoubí začíná přát cílevědomým hudebníkům s obchodnickými schopnostmi. Ani oni se však neobejdou bez státního protekcionismu a dobře nastavených podmínek, což ilustruje případ kanadské scény, která se dnes přetahuje se Švédskem o třetí příčku největšího světového exportéra hudby. Jejich zkušenost může být v mnohém inspirativní i pro skomírající české prostředí. „Ještě před třiceti lety v Kanadě neexistoval vůbec žádný trh s muzikou, proto také všechny talenty jako Neil Young nebo Joni Mitchellová odcházely za štěstím do Spojených států,“ popisuje situaci ve své zemi Brian Hetherman z organizačního týmu největšího kanadského hudebního festivalu a veletrhu Canadian Music Week.

Teprve ve chvíli, kdy si kanadská vláda uvědomila, že jí domácí tvorba může dělat ve světě dobrou reklamu, rozhodla se zavést štědrý systém grantů začínajícím kapelám a stanovila minimální rozhlasové kvóty pro domácí hudbu. „Bez těchto opatření by se naše scéna nikdy nevzpamatovala, ani bychom nemohli pořádat náš festival,“ dodává Hetherman.

Ve frontě s filharmoniky

Plyne z toho zásadní zlom v pojetí populární hudby. Nejdivočejší odnož mladé kultury, jejíž hvězdy ještě v minulé dekádě vydělávaly miliony, se nyní v Kanadě a většině evropských zemí tlačí do stejného státem zaštítěného prostoru, který býval tradičně vyhrazený menšinovému divadlu, výtvarnému umění nebo klasické hudbě. O jeden balík peněz se ve Vídni hlásí filharmonici i elektronici a za boomem skandinávských kapel v posledních sezonách také stojí štědrý grantový systém. Hudebníky tento druh podpory navíc láká mnohem více než sponzoring, protože jejich image nijak nepoškozuje spojení s křiklavými logy firem. Na druhou stranu – představa Iggyho Popa, kterak s propiskou v ruce vyplňuje sedmou stránku grantové žádosti, také nijak neodpovídá rockovým ideálům nespoutanosti.