Město ve mně

Šelest vzrostlých stromů židovského hřbitova, křik ptáků a lomoz šaliny. Ještě chvilku setrvávám v červenavém světle zavřených víček, než mě vyruší první myšlenka. Je na zabití. Mám brzy na pár měsíců odjet do zahraničí na studijní pobyt a kromě toho, že mi představa trávení času v cizině, bez muže a přes léto, nepřipadá zrovna lákavá, si uvědomuji, že si musím koupit cestovní kufr. Nic zvláštního by na tom nebylo, pokud bych se o to nepokoušela už poněkolikáté v tomto týdnu a kdyby za to nemohlo MĚSTO.

Po práci vyrážím. Snažím se vyhnout Svoboďáku, kde jsem uvízla naposledy včera. Zastihla mě tam totiž věta: „Jsem vaše třináctiletá dospělá dcera. Jsem Fagi.“ Jednou nohou nakročená k dolní části náměstí, druhou ve směru provizorního pódia, fascinovaně hledím na jeho okraj. Divadlo Dno tu rozjíždí hru s pololoutkami, které mi svou estetikou připomínají bizarní Betlém z předvánočního výklenku kavárny Tungsram. V hlavní roli Fagi. Po intenzivním představení odcházím s pocitem, že jsem Fagi a že nemám kufr. Obchody už zavřely, divně se usmívám.

Dnes taktizuji. Město rozechvívají zvuky pouličních divadel a já o nich vím. Jdu tedy jinudy, přes Zelňák. Mraky se městnají přímo nad barokní kašnou. Spěchám. Místo očekávaného hřmění slyším mnohonásobně zesílený zvuk hodinového stroje. Vychází z budovy Provázku. Orloj. Ne pražský ani ten nový, brněnský „černý falus“, nýbrž jiný – živý. V oknech a dveřích se za zvuků jarmareční hudby postupně objevují namaskovaní herci. Jejich mechanické pohyby ukončuje bubnování jedné z postav. A také deště, který mi mezitím promáčel boty.

Odcházím, abych si přesně za hodinu dala repete. Opět se přistihuji při úsměvu a něčem, co by se dalo nazvat dojetí. Těhotná nejsem, aby mnou vláčely nečekané emoce, tak proč tu teď kruci plaším slzy? Déšť probouzí dlažbu. V jejím mokru se odráží Parnas, který zčervenal dívčími postavami. Chtějí roztančit kašnu v houpavém rytmu tahací harmoniky. Nedaří se jim to. Představení vyznívá rozpačitě, do ticha netleskajícího publika. Energie začíná ale vzápětí tryskat na druhé straně kašny. Taneční improvizace tu rozehrává Loco motion. Déšť smývá bíle nalíčené tváře, ale přihlížející ani účinkující to neodrazuje, naopak.

Odcházím. Ne kvůli počasí, ale abych stihla druhý orloj v sedm. Přemítám o kufru. V Tesku by ještě mohli mít otevřeno. Jdu postranní uličkou. Výhled na kapucínský kostel ruší starý „oblý“ Autobuf. Místo před hypermarketem stojím v narvaném autobusu, kde hraje amatérská kapela japonský song. Východ ven mi odřízne skupinka dalších zvědavců. Dobrá, zůstanu do konce. Pak vystupuji z uvolněné atmosféry zadýchaného autobusu a jdu přímo na spoj, který mě zaveze domů.

Je osm pryč, sedím ve vínovém křesle a trávím kulturní zážitky. S úlevou pozoruji bílou zeď, tolik odlišnou od pestrosti dnešního dne. Zvoní telefon a na druhém konci se ozve hlas mého muže, rád by se mnou večer zašel… na DIVADLO. O pár chvil později oba sledujeme proměnu náměstí Svobody v prostor pro Finis Terrae. Donkichotští muži bojující s nespravedlnostmi světa odešli, doma zůstaly jen ženy se svým údělem shrnutým do „clean and cry“. Právě ve chvíli, kdy naplno prožívám metaforickou scénu, ve které ženy míchají vodu s moukou, slyším procházející pár: „Co dělaj?“ Mystické vytržení rázem opadá, vztekám se dovnitř a můj muž odpovídá na neadresnou otázku: „Těsto.“ Město žije DIVADELNÍM SVĚTEM a zastavuje kolemjdoucí, aby je vytrhl ze stereotypů, které žijí. Dojímá mě tím, že „něco“ funguje, že žiju město. O kufr tu vůbec nejde.

Johana Ptáčková, doktorandka DD UM