Bláto místo kolotoče

Ředitelka Helena Jiránková pamatuje časy, kdy stačilo děti seřadit do dvojstupu a vyrazit s nimi na kteroukoli stranu od budovy. Všude kolem její školky v Hrádku na Nisou bývaly volné louky a háje. Jenomže to je dávno pryč. Se školkou sousedí kancelářská budova, hala hliníkárny a na zbývajících volných loukách má podle územního plánu vyrůst sídliště z rodinných domků.

Naštěstí je školka na postup civilizace připravená. Ze školní zahrady, kde děti tráví každý den minimálně dvě hodiny, klasické kolotoče a prolézačky zmizely. Rozprostírá se tu cosi, co vzdáleně připomíná parčík určený k meditaci buddhistických mnichů. Místo nich tu ale řádí děti. Umělé kopečky zarostlé trávou, žulové balvany trčící ze země, stromy, po kterých se dá dobře lézt, a zastřižené vrbové proutí tady slouží jako inspirace k různým hrám. Příroda z okolí hrádecké školky mizí, ale ve školní zahradě zůstává alespoň její napodobenina. Říká se jí přírodní dětské hřiště. Bylo vynalezeno v Německu a v současnosti se šíří po celé Evropě.

Základní poučka říká, že děti se mají na přírodním hřišti pokud možno dostat do kontaktu se čtyřmi živly: zemí, vodou, ohněm a vzduchem. A úspěšní projektanti přírodních hřišť většinou sestavují svoje plány podle vzpomínek na to, co je jako děti bavilo dělat, když se mohli pohybovat venku. Ať už se jedná o budování skrýší, lezení po stromech, ráchání se v kalužích nebo zapalování ohýnků, přírodní…