Bláto místo kolotoče
Příroda na dosah ruky začíná platit za luxus. Zvlášť pro děti, které se rodiče čím dál tím víc bojí pouštět samotné ven. Jistou náhradou by mohla být přírodní hřiště, která se začínají budovat i u nás.
Ředitelka Helena Jiránková pamatuje časy, kdy stačilo děti seřadit do dvojstupu a vyrazit s nimi na kteroukoli stranu od budovy. Všude kolem její školky v Hrádku na Nisou bývaly volné louky a háje. Jenomže to je dávno pryč. Se školkou sousedí kancelářská budova, hala hliníkárny a na zbývajících volných loukách má podle územního plánu vyrůst sídliště z rodinných domků.
Naštěstí je školka na postup civilizace připravená. Ze školní zahrady, kde děti tráví každý den minimálně dvě hodiny, klasické kolotoče a prolézačky zmizely. Rozprostírá se tu cosi, co vzdáleně připomíná parčík určený k meditaci buddhistických mnichů. Místo nich tu ale řádí děti. Umělé kopečky zarostlé trávou, žulové balvany trčící ze země, stromy, po kterých se dá dobře lézt, a zastřižené vrbové proutí tady slouží jako inspirace k různým hrám. Příroda z okolí hrádecké školky mizí, ale ve školní zahradě zůstává alespoň její napodobenina. Říká se jí přírodní dětské hřiště. Bylo vynalezeno v Německu a v současnosti se šíří po celé Evropě.
Základní poučka říká, že děti se mají na přírodním hřišti pokud možno dostat do kontaktu se čtyřmi živly: zemí, vodou, ohněm a vzduchem. A úspěšní projektanti přírodních hřišť většinou sestavují svoje plány podle vzpomínek na to, co je jako děti bavilo dělat, když se mohli pohybovat venku. Ať už se jedná o budování skrýší, lezení po stromech, ráchání se v kalužích nebo zapalování ohýnků, přírodní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
