Labyrintem nové Evropy

Navztekaná a hněvivá esej Lubomíra Martínka otevírá nové dvojčíslo Labyrint revue, jehož tématem je tentokrát Nová Evropa. Evropská unie je podle českého prozaika a překladatele utopický projekt, Brusel se stal „odkladištěm pro politiky, vysněným útočištěm pro lidské typy, kterým se kdysi ve východní Evropě říkávalo vekslák“. Evropská unie nivelizuje svébytné kultury, „eurožvanilové soutěží o to, kdo pronese větší hovadinu“, a tak jedinou šancí, jak se bránit, je „posměch, opovržení, bojkot, pasivní rezistence a trpělivost“. Čtenář při tom plamenném výlevu přemýšlí, jestli tím snad Martínek naznačuje, že zahajuje protestní hladovku.

Politologické eseje jsou nejslabším článkem Labyrintky 25–26, a kdyby zůstalo jen u nich, bylo by aktuální číslo bizarním vyšinutím z jinak výborné řady tematických ročenek. Čtenář se musí ke střízlivým textům prokousávat podivínskými nápady, jako je třeba společenský konstrukt Oleho Boumana, nizozemského historika architektury a kultury. Ten navrhuje vytvoření superministerstva pro organizaci času, které by zastřešovalo projekty vedoucí Evropany ke sdílení společného času, čímž by se posilovala evropská identita. Samir Amin, ekonom a politolog egyptsko-francouzského původu, zase v Evropě vidí umělý konstrukt, který si uzurpoval helénistickou myšlenkovou tradici, jež má původ v Orientu, podobně jako si…