Proti Čecháčkům

V dějinách funguje zavedený do kolonky „literární vědec, historik a kritik“, svůj nejvýznamnější výkon však předvedl až na sklonku badatelské dráhy, kdy během několika let, jako autor beznadějně umlčený, zkoncipoval třídílné Paměti. Popsal v nich svůj život v letech 1921–1972. Kdyby se u nás za páteř literárního vývoje místo románu a lyriky pokládala esejistika, tvořily by tyto paměti (spolu se Zábranovými Deníky) základní, kanonický text, od něhož by se odvíjela celková, nejen historická, ale i estetická pravda o české kultuře ve dvacátém století. I tak však dnes tyto paměti fungují v mnoha rovinách. Člověk, který s mnoha Černého vášnivými úsudky o jeho současnících nemusí souhlasit, obyčejně podlehne obrazu pisatele, který se v knize rodí „mezi řádky“: nebojí se, nevzdává to, rozumí své odpovědnosti a drží.

Kdo je kritik, kdo není a nač je na světě

Začínal v literatuře a umění, odkud se prohloubením a rozšířením své metody dostal až k etice a politice. V minulém století u nás byli asi jen čtyři lidé, kteří urazili tuto cestu od zvláštního k nejobecnějšímu: filozofové Masaryk a Patočka a kritici Šalda a Černý. Žádný z nich mezi množstvím svých žáků nezískal rovnocenného nástupce, ačkoli se o to například právě Černý po Šaldovi snažil. Nešlo to, vkročit do stop největších myslitelů nejde „rozvíjením“ a &„…