Poslední den roku osmého

Šup, list v kalendáři se obrátí a máme jednatřicátého. Co z toho vyplývá, Pantaji?“ Šedivý starší muž však panu tajemníkovi s copánkem náležitý prostor neposkytne, neboť si okamžitě odpoví sám.

„Kdoví, co by vás napadlo? To nejdůležitější asi ne, neboli rok Osmý se chýlí k závěru. Inu, čas běží, ano, ano, na hradě i v podhradí.“

Rty pod šedivým knírkem se významně zkrabatí a hlava pohodlně spočine na vypolstrovaném polštáři koženého křesla. Nato úzké oči zálibně sjedou nové světle modré tapety na stěnách pracovny. Modrá, modrá, ne zelená, letí pod šedinami veselé myšlenky.

„Ano, čas běží, bylo není teď. Pantaji, zapište to do knihy výroků. Jde o zásadní sdělení, které by šlo použít při další vládní krizi.“ Muž vážně pokývá hlavou, vstane a zamíří k oknu. „Co jste napsal?“ Tajemník cituje poslední výrok. „Kolikrát vám mám říkat, že takto se historická zpráva nepíše. Pro ČTK tam přece musí stát, poslední den roku Osmého v 11.15 vstal od svého pracovního stolu a zamyšleně zamířil k oknu, odkud pohledem objal rodné město i svou zemi a prohlásil, čas běží, bylo není teď!“

„Posledně říkali, Sire, ať už jim takové ptákoviny furt neposíláme.“ „Cením si vaší bodré otevřenosti i poněkud neomalené bezelstnosti, Pantaji, ale kdo a co bude kam posílat, a ještě k tomu poslední den roku Osmého, si přece nenecháme diktovat, my!“ Starší šedivý muž si prohlédne obraz v protějším benátském zrcadle, kde vidí staršího šedivého muže s dvojí bradou a menším bříškem jak v bezvadném obleku stojí u parapetu a trochu podrážděně cvrnká pravým ukazováčkem do kličky na okně.

„Jistě, Blahorodí,“ zahuhlá Pantaj. „Ostatně co nás poslední den roku Osmého vlastně čeká?“ „Za chvíli bude oběd, pak siesta, delegaci zahrádkářů jsem přeložil na třetího, tak to můžeme zabalit hned po vašem udělení posledních pokynů. Vlastně jedna věc vázne, neboť pořád nevíme, komu ráčíte předat tradiční Silvestrovský řád humoru?“

„Hm, nabitý program, jako vždy, jako celý rok, ale byl to úspěšný rok Osmý, nemyslíte, Pantaji?“ „Zajisté, Jeho Excelence.“ „Jaképak Jeho, říká se Vaše. Kolik jen příznivých událostí přinesl.“ „To je fakt, konečně jsme se zbavili falešného T…“ „Nevyslovovat, Pantaji, to jméno je přece v klatbě, ale co další, třeba…“ „Myslíte bosse z Liďáku?“ „Taky nevyslovovat. Ale, Pantaji, především, no, raz dva tři, Ze…“ „Zeman?“ „Co vás taky nenapadne? Tak ještě jednou, modrá, modrá ne…“ „Už to mám, Zelení!“ „To to ale trvalo!“

Crrrr!! „Volá vás Vysočina, Nejvyšší.“ „Vy jste ho přivolal, Pantaji, no tak mi toho starého jezevce dejte, nebo nedá pokoj. Nazdar saláme. (…) Ale jakej hulvát a žumpa, tak si to hned neber, já jen když slyším, že volá Vysočina, vzpomenu si na salám. Není to srandovní? (…) Nápodobně a objímej, objímej i za mě, pěkně obouruč.“

„A euro má na kahánku, Velkodušný.“ „S tím bude ještě práce, Pantaji, leč všeho do času. I když obouruč mně připomnělo, abyste mým jménem vyřídil tenistům, že musejí víc používat obouruč. Pak nemůže nastat karambol v Srbsku. Jak je to jednoduché.“ „Provedu, ale košíkářky se naopak vytáhly, Sire.“ „Taky jsem jim dal zlaté plakety.“ „Lid se pak ovšem ptal, proč jste je nedal i zlatým hokejistům?“ „Ach, můj lid, zprvu trpký zdá se…“ „To říkal císař o víně.“ „Prosím, nepoučovat. Bylo to myšleno jako metafora. Víte, co je to metafora? Nevíte. Proto k hokejistům. Jistě, ocenění si zasloužili, ale ve finále měli porazit někoho jiného. To se přece Rusům nedělá. Jsou to naši přátelé. A kdo to tam pak musí ke starým druhům jezdit žehlit?“ „Novináři to vidí neradi.“ „Kuš s novináři, nekazte mi chuť na oběd. Ostatně co připravili na oslavu konce roku Osmého?“ „Nevím, Blahorodí.“ „Jako obvykle. Nu necháme se překvapit, pojďme, čas pokročil.“ „Ale co s tím Silvestrovským řádem?“ Šedivý muž myslí nahlas. „Kdy jste se naposled dobře pobavil, Pantaji?“ Než stačí tajemník odpovědět, odpoví si sám. „Já třeba před chvílí, když jsem nazval starého jezevce salámem.“ „Pak je vše jasné, Jeho Excelence.“ „Vašek, Pantaji, humorista Vašek, vtipálek Venca, starý šprýmař Václav. Byl to dobrý rok.“

MUŽ Z HRADU