Plavba vytřeštěných zavrženců

Je to přesný obrázek oné osudové chvíle: září 1938, rektor Masarykovy univerzity a literární kritik Arne Novák si vyjel se svojí manželkou na čerstvý vysočinský vzduch a 30. září tam napjatě poslouchají ve společnosti přátel rozhlasový přijímač. Překladatel Josef Svítil-Kárník o tom později napíše:

„Vzrušeně jsme očekávali hlášení. Dočkali jsme se horšího, než jsme se nadáli. Mnichovský ortel byl přijat. Do hrobového mlčení ozval se první Novák: ‚Toto je horší než Bílá hora!‘ Zavalilo nás hoře jako po smrti nejdražší bytosti.“

Tou bytostí bylo Masarykovo svobodné Československo, mnichovskou dohodou územně amputované a předpřipravené na smrtící dorážku. Doslova přes noc se hroutí dvacet let budovaný svobodný stát a na jeho troskách povstává takzvaná druhá republika. Ten podivný politický skrčenec trvající pět měsíců až do nacistické okupace v březnu 1939, který v podzimní zoufalé břečce křečovitě hledá světlo naděje v novém politickém i duchovním (svatováclavském) zakotvení. Oněch 167 soumračných dnů druhé republiky nejpřiléhavěji nazval Václav Černý ve svých Pamětech jako

„plavbu vytřeštěných zavrženců, napěchovaných na rozbitý člunek bez plachet a spuštěný bez cíle na širé moře“.

V dosavadním referování historiků o druhé republice převažoval obraz jakési nechutné a přímé „skluzavky“ vedoucí rovnou do chřtánu nacistů, destrukce…