NÁRODNÍ OBROZENÍ NESKONČILO
Proč se jedna kniha stane uznávaným dílem a jiná trestuhodně upadne v zapomnění? A proč právě Němcovou nebo Haška považujeme za kanonické autory? „Čím dál tím víc jsem přesvědčený, že kanonický text má to štěstí, že se nějakému společenství k něčemu hodí,“ říká literární vědec Vladimír Papoušek. Letos spolu se svými kolegy vydal objemnou publikaci Dějiny nové moderny. Česká literatura v letech 1905–1923.
Před několika měsíci vyšly Dějiny nové moderny, které jste napsal spolu s několika kolegy. V čem se liší váš přístup od pojetí autorů rovněž nedávno vydaných čtyřdílných Dějin české literatury, které editoval Pavel Janoušek? Jak by se podle vás k literárním dějinám mělo dnes přistupovat?
Myslím, že autoři Janouškova projektu problém pojali více technicky a klasicky: vzaly se nějaké události a seřadily se do nějakých autoritativních řad. To jistě je možný a přijatelný způsob. My jsme ale hledali způsob, jak nahlédnout dějiny literatury jinak, a přišli jsme s problémem změny diskurzu, takzvaného paradigmatického zlomu, kdy se mění literární nebo výtvarný jazyk.
Co konkrétně si pod tím máme představit?
Všechno v dějinách české literatury vypadá zajištěné: máme přece Boženu Němcovou a Karla Hynka Máchu a kdo by na ně sahal? Ale to všechno jsou ikony sdílené víry, které jsme my Češi potřebovali mít, a tak jsme si je vytvořili a trváme na nich, protože to jsou jisté stability. Ale jsou to stability jen pro Čechy. Když se posuneme kamkoli jinam, tak o nich nikdo nebude nic vědět. Už to nebudou dominantní kanonické figury. Ve srovnání se světovou literaturou se najednou jasně ukazuje, jak je takový kánon limitovaný prostorově a nakonec i časově.
Proto jsme se chtěli pokusit popsat proces, kterým se teprve v nějaké…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu