Vzpoura studentek proti plýtvání jídlem

Pro Terezu a Barboru, dvě mladé ženy z Prahy, začíná cesta za jídlem obvyklým vykročením k supermarketu. Místo ke vchodu však míří dozadu, kde jsou popelnice. Je sobota deset hodin dopoledne a členky skupiny s názvem Food not Bombs (Jídlo, ne bomby) mají v ruce tři igelitky a jdou k prvním vytipovaným kontejnerům.

Po rychlém prohrábnutí prvního je jasné, že tady nic použitelného není, všechno je zkažené. I další obchod nenabídne nic zajímavého, kontejner je plný kartonových obalů. Po víc než půlhodinové pochůzce však mají konečně štěstí: čtyři kontejnery pod betonovou rampou ze zadní strany jednoho supermarketu vypadají na první pohled jako hotové eldorádo vyhozeného jídla.

„Tady je spousta pečiva! Hlavně těch rohlíků,“ ohmatává Barbora nalezenou plnou tašku a po letmé prohlídce vrací tvrdé nebo pochybné kousky zase zpět do kontejneru. „Ředkvičky, ředkvičky, spousta ředkviček. Nějak dneska nešly na dračku,“ raduje se Tereza nad nálezem ve vedlejším kontejneru. „Dneska to budeme mít hodně ředkvičkový,“ směje se.

Po chvíli uvidí něco na samotném dně kontejneru. „Hele, a co je támhle…“ a za chvíli koukají z nádoby jenom nohy. „Klíčky manga, hlíva ústřičná a pro změnu klíčky ředkviček. To taky nějak zakomponujeme,“ pokyvuje hlavou už zpět na pevné zemi. Zelenina je ovadlá a na první pohled nevábná, ale nezkažená, a o to jde.

„Neumíte číst!?“

ptá se žena, která přichází kouřit na rampu u zadního vchodu, a ukazuje při tom na ceduli, která zakazuje používat vyhozené potraviny „k výživě lidí i zvířat“.

„My si tady vemem jen pár věcí a hned zase pudem,“

uklidňuje ji Barbora a spolu s Terezou hrabou v kontejnerech dál. Žena s cigaretou to po chvíli vzdává, v klidu dokouří a noří se zpět do nitra supermarketu. Po ani ne čtvrthodině hrabání si Barbora s Terezou odnáší tři plné igelitky s ředkvičkami, pečivem, paprikami a další zeleninou. Večeři pro padesát lidí.

Bez protestů

Barbora a Tereza studují práva a antropologii a na podobnou cestu se vydávají jednu sobotu v měsíci. Střídají se přitom se zhruba desítkou dalších lidí, kteří jsou do pražského Food not Bombs zapojeni také. Žádná velká organizovanost, hlavní je rychlá dohoda, na jejímž konci jsou plné hrnce jídla pro pražské bezdomovce.

To se děje i dnes. S igelitkami míří obě ženy do sídla žižkovské organizace Ježek a Čížek, která pomáhá lidem bez domova přežít, najít práci, hrát bezdomovecké divadlo. K Barboře a Tereze se tu přidává Lenka. Zaradují se nad dnešním úlovkem a pak všechny společně očišťují a krájí zeleninu, připravují starý propanbutanový vařič a velký hrnec na zeleninový guláš. Olej, koření, česnek a všechno, co je k vaření třeba a v kontejneru nebylo, dokupují z peněz, které Food not Bombs vydělá přes léto vařením na festivalech.

„Tos’ tam tu papriku dala všechnu, ne?“ diví se pobaveně Barbora nad ostrým oparem, který zaplňuje celou místnost. „Bude to dneska prostě trochu – pikantnější,“ krčí Lenka omluvně rameny. Před čtvrtou guláš přelívají do várnice a tramvají míří na nádraží. Mají trochu zpoždění, a tak už fronta čeká. „Dneska je to průměr,“ hodnotí délku lidského hada Barbora. „Někdy tu bývá deset lidí, někdy i osmdesát, záleží asi i na teplotě venku.“

Fronta spořádaně postupuje. Někdo tu stojí s ešusem, jiný s kelímkem od piva, další jen s odříznutým koncem PET láhve. U várnice stojí tři aktivistky Food not bombs a čekajícím bezdomovcům plní jejich nádoby. „Jestli nemáte lžičku nebo misku, tak si tady vemte plastovou, ale pak nám je, prosím, vraťte, umyjeme je a vezmeme příště,“ zní pokyn a strávníci neprotestují. Zdá se, že guláš, který za chvíli voní po celém vestibulu nádraží, za to stojí. Nikdo z jedlíků se o původ guláše nezajímá, a když ano, tak to přechází bez námitek. „Z kontejneru, řikáš, jo?“ prohodí starší muž. „Nevadí. Je to zkažený? Není. Je to dobrý? Je. A myslíš, že jiný dny jím v restaurantu?“

Pozor na prázdnou ledničku

Barbora a Tereza takhle tráví některé své soboty už pátým rokem, tedy od doby, kdy se přes společné kamarády o pražské „pobočce“ Food not Bombs dozvěděly. Je to pro ně přirozená součást jejich levicového aktivistického životního postoje: chtějí pomoct bezdomovcům, taky ale ukázat, jak nadnárodní obchody zbytečně dovážejí hory jídla, které pak tiše vyhazují.

Nutno dodat, že to je docela trefný program. Přesná evidence neexistuje, podle odhadu Miroslavy Egererové z firmy Pražské služby jen jídelny, hotely a restaurace v hlavním městě vyhodí ročně nějaké tři tisíce tun jídla, tedy přes osm tun za den. Další tuny pak do popelnic vyhazují obchody.

K tomu je samozřejmě potřeba připočítat domácnosti. Podle dostupné statistiky například ty britské vyhodí ročně 5,5 milionu tun jídla, tedy zhruba metrák jídla během dvanácti měsíců na jednoho Brita či Britku. Znalci si přitom myslí, že v Česku to nebude o moc méně. Stačí jeden den sledovat, co skončí v jediném kontejneru na pražském sídlišti Lhotka. Mladá žena, která vyhazuje půl bochníku chleba, cibuli a tři papriky, to popisuje stručně: „Když nakupuji, koupím toho vždycky o trochu víc, aby se nestalo, že najdu doma prázdnou ledničku.“ 

Autor studuje soudobé dějiny na Fakultě humanitních studií UK.