Hrdý voyeur

Kolem Miroslava Tichého krouží supi. Není divu: z muže pohybujícího se v Kyjově dlouhá léta na samé hranici bezdomovectví a šílenství se ve čtyřiaosmdesáti letech náhle stala světová umělecká hvězda. Nedávno měl samostatnou výstavu v pařížském Centre Pompidou a jeho práce se na výtvarném trhu prodávají za tisíce eur. Zatímco Tichý zůstal, jaký byl, jeho domek v Kyjově musí náhle odolávat náletům spekulantů, kteří se chtějí lacino dostat ke zbývajícím fotografiím.

Italský dobrodruh Gianfranco Sanguinetti se k nim nepočítá. Tichému nyní v Galerii hl. města Prahy uspořádal výstavu 250 fotografií a doprovodil ji monografií, kterou v lednu vydá Kant. Vztahy mezi Tichým a jeho sběrateli jsou složité: fotograf veřejně nekomunikuje a že se z některých jeho přátel stali zloději, to vzkazuje jen skrz svou pečovatelku, které svěřil právo s jeho dílem nakládat. Sanguinetti s ní na projektu Podoby pravdy spolupracoval, takže by snad mělo být všechno v pořádku. Účelem tohoto textu nicméně není podívat se na to, jestli a jak si Sanguinetti na Tichém namastil kapsu. Jeho smyslem je odhalit, zda italský teoretik výstavou a knihou našel k záhadě jménem Miroslav Tichý nějaký klíč. A to se mu rozhodně podařilo.

Pod sukní

Kdo je vlastně Gianfranco Sanguinetti? Levicový intelektuál, který stál v roce 1968 jako člen Situacionistické internacionály u počátku květnových bouří v Paříži. Co může mít dnes dvaašedesátiletý vysloužilý revolucionář společného s Miroslavem Tichým? Hodně věcí. Jednou z hlavních tezí situacionistů byl požadavek umění nevytvářet na trhu a v galeriích, ale přímo svým osobním poetickým prožíváním všeho kolem nás. A v tomhle ohledu je Tichý situacionismu blízký: na uměleckou scénu nikdy nedbal, v nuzných podmínkách dokázal fungovat zcela nezávisle na komunistickém režimu, a přitom o něm vytvořil ojedinělé fotografické svědectví. Sanguinetti se s Tichým seznámil po revoluci, kdy se v Česku usadil. Kromě ignorování všech společenských pravidel s ním našel ještě jedno společné téma: erotiku.

Autor knihy s výmluvným titulem Kundička včera a dnes je vášnivým sběratelem erotického umění a do něj nyní zařazuje i tvorbu Miroslava Tichého. Je to průlomový přístup. Předchozí teoretici vysvětlovali Tichého místy až chorobnou fascinaci ženským tělem reakcí na chování státu, který z veřejného prostoru vytěsnil jak erotiku, tak samotného Tichého. Sanguinetti na to jde jinak. Přiznává, že Tichého dílo, živené léta všudypřítomným voyeurstvím, je skandální ze své podstaty. A že by nebylo o nic méně skandální v jiných podmínkách. Komunisté sice zanedbanou figuru fotící umanutě každou dívku procházející Kyjovem odváželi během státních svátků do blázince, aby nenarušovala řád bolševických slavností. Nicméně podle Sanguinettiho by Tichý ještě hůř dopadl ve svobodné Americe: tam by ho za jeho sexistické fotky malých děvčátek rovnou zavřeli.

Ať už je totiž Tichý jakkoli vzývaný umělec – byť on sám se za něj nepovažuje –, jeho fotky jsou často za hranou přijatelnosti. Jedna věc je, že jeho zažloutlé snímky dívek z Kyjova v sobě mají skutečně neobvyklou poetiku a že se z těch obyčejných holek oblečených do normalizačních hadrů v Tichého pohledu stávají překrásné princezny. Ovšem na druhou stranu jim často není ani deset a Tichý jim svým skrytým objektivem míří bez okolků přímo pod sukně.

Kyjovské Sabinky

Sanguinetti cítí v Tichém spřízněnou duši. Jeho dráždivé fotky považuje za „svobodné, svěží, hrdé a odvážné umění“ a jejich autora za nezávislého a neporobeného fotografa, který si erotické téma vybral prostě proto, že „žena je to jediné, co ještě dokáže muži připomenout jeho přirozenost“. Jak za komunismu, tak nyní. V knize tak Sanguinetti postupně dochází k tomu, proč má dnes Tichý na celém světě takový úspěch. Jeho fotky totiž nevznikaly pro to, aby se na nich ukájelo oko diváka v galeriích, ale aby se nad nimi ukájel (doslova) jejich autor. Díky tomu mají v sobě tolik emoční síly a erotického napětí, jaké nám nějaký „lyrický konceptualista“, za kterého byl Tichý doteď vydáván, nemůže nabídnout.

Erotický zápal nicméně Sanguinettiho dovádí k unáhleným závěrům. „Jakmile svobodně pronikneme do světa fotografem překvapených dívek, náhle překvapíme sami sebe tím, že na ulici hledíme na dívku a vnímáme její krásu či držení těla stejným způsobem, stejně uličnicky, stejně dravě jako Tichý,“ píše v monografii a fotografovy práce tak považuje za důkaz, že největším sexuálním nešvarem dneška je nedostatek sexu. Jenže my tu hovoříme o fotografiích, které vznikaly v letech 1960–1980. Sanguinetti by tedy musel nějak doložit, že dnešní společnost je stejně sexuálně frustrovaná jako tehdy, jinak píše jen o těch, kteří to mají se svými pohlavními pudy stejné jako on a Tichý. A hlavně: hledat v Tichého fotografiích nějaký aktualizační prvek vůbec nemá smysl.

Sanguinetti ty tisícovky žen, které Tichý svým fotoaparátem po léta unášel z kyjovských ulic do své laboratoře, považuje za „Sabinky moderní doby“. Moderní možná. Ale je zbytečné v těch naondulovaných dámách v masnách a pionýrkách na hřištích vidět něco jiného než jen ojediněle přímý pohled na socialistickou krásu všedního dne, již tu kromě drzého fotografa Tichého nikdo nezaznamenal.

MIROSLAV TICHÝ / PODOBY PRAVDY
Galerie hl. města Prahy, Staroměstská radnice, 15. 12.–6. 3.
Kant, 248 stran