Vzestup a pád miláčka Evropy

Zpráva z novin: V nejbližší době se očekává řada aukcí, budou se dražit významné londýnské budovy v irském majetku. Jedná se o rezidence a hotely v nejlepších čtvrtích. Před pěti lety je koupili v dražbě irští majitelé realit, kteří často přelicitovali i arabské šejky.

Irové si v polovině devadesátých let mysleli, že vynalezli zázračnou formuli na neomezený růst a trvalý blahobyt. Jejich země přestala být provinčním ostrovem na okraji Evropy, po přijetí eura se ocitla přímo ve středu dění, byla výkladní skříní Evropské unie. Země na první pohled vzkvétala, stavěly se dálnice, stavěly se domy, kanceláře, paláce pro banky a finanční společnosti, rodinné vily, letní sídla na mořském pobřeží, další vily jako investice.

Irové se zhlédli v nemovitostech a nakupovali všude, nejenom v Londýně, na Floridě a v Dubaji, ale i v Maďarsku nebo v Bulharsku. Ten, kdo vlastnil jen maličký domeček, byl bohatý, například v Dublinu měl větší cenu, než kdyby stál ve středu Paříže. A na základě své nemovitosti si pak mohl bezstarostně půjčovat na cokoli. V Irsku jezdilo víc mercedesů a terénních vozů než v Německu, dovolené byly exotické, nákupní zájezdy do New Yorku běžné.

Nepříliš měkký dopad

V roce 2010 se fiskální krajina docela změnila. Přišla krize. Vanulo to z Ameriky, kde Irové mají také spoustu ekonomických a finančních zájmů, a říká se, že když někdo v Americe kýchne, v Irsku dostanou chřipku. Tahle chřipka je ovšem pořádná, je to spíš zápal plic. Bublina praskla, teď je jasné, že veškerý ekonomický blahobyt byl postavený na písku a na zpupnosti. Zpupní politici nepřiznávali pravdu o prázdné státní kase a o zadlužených bankách, zpupní bankéři prošustrovali všechny své rezervy a mezinárodně nadělali enormní dluhy, zpupní developeři si kupovali závodní koně za vypůjčené peníze.

V Irsku, kde přísahali, že žebráci v ulicích jsou minulostí, se probudili ze zlatého snu do šedé reality. Žebráci s cedulemi „Od rána jsem nejedl a nemám kde spát“ posedávají na rozích, nezaměstnanost je oficiálně na 14 %, ale nebere se v úvahu situace soukromých živnostníků, kteří nedostávají podporu a dnes nezavadí o zakázku. Charita Barnardos rozdává dětem jídlo, protože se doma nenajedí. Bratři kapucíni v severním Dublinu dříve vařili pro bezdomovce, obvykle 150 snídaní, dnes kromě nich s rozpaky přicházejí i hladovějící z celého okolí a snídaní je na 400, večeří 700, v klášteře dostávají i balíčky s jídlem domů pro děti.

Co se udělalo špatně? Především tu byla nesmyslná závislost na stavebnictví. V Irsku se specializovali na služby, na poskytování levného zázemí pro zahraniční korporace, hlavně IT, finančnictví, call centra nebo lehký průmysl, například farmaceutický. Žádný pořádný průmysl Irsko nemá, a tak si jej nahradilo masovou výstavbou. Nemovitý majetek se stal základnou bohatství, od které se všechno odvíjelo, výstavba byla tahounem ekonomiky. Statisíce lidí dlouhé roky stavěly, po rozšíření EU jen polští emigranti zvýšili pracovní sílu o 20 %, i pro ně se muselo stavět. Na zedníky se nabalovaly další profese, od dělníků v cementárnách, dopravců až po výrobce nábytku, realitní kanceláře, notáře, zástupy soukromých živnostníků, dále banky, které to financovaly. Developeři byli pány země, bankéři jejich služebníci, a politici si mnuli ruce, jak to pěkně klape.

Podle vládní úrokové politiky bylo třeba chovat se vstřícně k zákazníkovi. Dostat půjčku bylo snadné, zvlášť když měl člověk vlastní dům. Potom po přechodu na euro v roce 2002 si lidé půjčovali na obzvláště nízký úrok, stanovený Evropskou centrální bankou, a jak hypotéky, tak spotřebitelské půjčky, se staly ještě dostupnějšími. Navíc irské banky měly neomezený přístup k nově liberalizovaným mezinárodním peněžním trhům. Pro spotřebitele v Irsku to mělo dva dopady, jednak banky přímo nutily lidi do osobních dluhů, aby zvýšily vlastní profit, jednak tyto peníze navíc, prolévající se celou ekonomikou, podporovaly inflaci.

V polovině dekády už byla majetková bublina ohromná. Ale všichni byli hluší a slepí k varování nezávislých ekonomů, jako byl profesor Morgan Kelly z University College v Dublinu, který varoval politiky už v roce 2007, že se blíží velká katastrofa v podobě „splasknutí bubliny“. Doufalo se, že růst jen pomalu zvolní a skončí to „měkkým dopadem“, ceny nemovitostí měly zůstat stabilní. Politici se zlobili na škarohlídy, že „pomlouvají irskou ekonomiku“, a tehdejší premiér Bertie Ahern jim vzkázal, „aby spáchali sebevraždu“. Kdyby se byl tenkrát zastavil ten šílený kolotoč poháněný politiky, bankami a developery a zatáhla se včas brzda, tak by ten pád nemusel být tak prudký.

Čajový dýchánek v Dublinu

Nestalo se tak, brzdu nikdo nesešlápnul, a Irsko je dnes tudíž tam, kde je. Čeká na zahraniční pomoc, banky procházejí krizí likvidity, dluhy nejsou spláceny, po celé zemi stojí desítky nových satelitních městeček, kde nebydlí ani noha a prohání se tu jenom vítr. Statisíce Lotyšů, Litevců a Poláků, kteří v Irsku až do nedávné doby pracovali ve všech možných oborech, se spořádaně vrátily domů, když to tu začalo být finančně nevýhodné. A mizící gastarbeitry dnes následují mladí Irové, kteří po letech opět hledají práci v Austrálii, Kanadě a na Novém Zélandu. Prezident studentské unie Mark Ward odhaduje, že v příštích pěti letech bude emigrovat na 150 000 studentů.

Zmíněný profesor Kelly předpovídá, že lidé nebudou schopni platit své obrovské hypotéky. V zemi panuje hrozivá nálada, která podle něho může vyústit v lidové povstání. „Trvalá úzkost plodí zárodky vzteku a zoufalství, jež přemění irskou politiku do podoby americké Tea Party. Bude se to projevovat extrémně pravicovými názory, protievropským cítěním a proticizineckými náladami,“ říká Kelly. Nepomáhá, že premiér Brian Cowen je čtvrtým nejlépe placeným politikem na světě.

Nikdo přitom přesně neví, co dál. Opozice žádá současnou vládu, aby odstoupila, protože připustila katastrofální národní deficit 32 %, větší má snad už jenom Zimbabwe. Každá domácnost má na krku dluh v přepočtu 1,5 milionu Kč. Tento astronomický schodek Irsko samo nezvládne a nezbývá mu než přijmout nabídnutou pomoc Evropské unie, Evropské centrální banky a MMF. Po škrtech, které oznámila vláda 24. listopadu, by pomoc zvenku měla mít hodnotu 85 miliard eur. Premiér Brian Cowen ujišťuje, že se jedná jen o dočasný úvěr, ne nutně ho země využije celý.

Šetřit se bude všude, zmrazí se penze, bude snížena minimální mzda, vypisuje se nová majetková daň, zvýší se DPH, a bude se propouštět. Tisíce státních zaměstnanců přijdou o práci. Čtyřletý plán má ušetřit státu 15 miliard eur. Na nízkou daň pro firmy (12,5 %) se sahat nebude, protože by to znamenalo odliv zahraničních firem ze země. Ekonomům se zdá tento plán příliš optimistický. Odbory zase tvrdí, že je to návrat do doby kamenné, a svolávají proti němu demonstraci. Vládní úsporný plán bude v konečné podobně předložen parlamentu 7. prosince. Veřejnost však nebude spokojena dokud nebudou svolány mimořádné volby, opozice je požaduje už v lednu, a těší se, že to současné vládě pořádně spočítá.

Běžní Irové se vývojem událostí cítí nesmírně ponížení a berou to jako ztrátu nezávislosti. Na dlouhá léta budou poplatní Bruselu, Berlínu a Paříži. Přiznávají si svůj podíl na ekonomické katastrofě, ale obviňují i Evropskou centrální banku, že hájila zájmy velkých zemí a nedovolila jejich malému státu zvýšit úrok, když bylo třeba zchladit příliš přehřátou ekonomiku. 

Autorka je spolupracovnicí Respektu.