Afghánské volby zpravidla vzbuzují nadšení už tím, že se uskutečnily. Nejinak tomu je i po nedávných parlamentních. Nevadí, že část občanů netušila, co do krabic, kterým my říkáme laskavě urny, házejí a proč. Noviny a politici se radují – tolik voličů, kandidátů i členů volebních komisí hlasování přežilo! A výsledky? Čert je vem. Vždyť skoro nikdo neví, kdo s kým v těch zatracených volbách soupeřil. Nepatrnou vadou na kráse je snad jen svědectví pozorovatelů z jedné nevládní organizace, kteří se ještě dnes zoufale drží za hlavy: Hlasovaly i děti, lídři klanů nosili igelitky plné lístků prý za celé rody a na některých okrscích zaznamenali 105% účast.
V Kábulu měl nedávno premiéru film Černý tulipán. S parlamentními volbami měl víc společného, než by si jeho americká autorka afghánského původu přála. Také na něm bylo nejdůležitější to, že „se uskutečnil“. Jinak byl plný výmyslů a nepravděpodobných situací, scén, které v sobě dramaticky chtěly spojit sexuálně nevázaný Západ a upjatý Východ: žena, která se líbá s mužem zahalena do parandži, tálibáni a vojáci NATO vysedávající společně v kábulských kavárnách, cizinci popíjející veřejně alkohol! Film doprovázela historka o herečce, která měla sehrát hlavní roli, ale tálibáni ji unesli a uřízli jí nohy. Ukázala se být vymyšlená, měla pomoci ke kasovnímu úspěchu. Zbytečná snaha. Je to totiž jediný afghánský film letos natočený, a pozornost médií je tedy zaručena.
…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
