Dopisy

NĚKDY SE MI ZASTESKNE
RESPEKT 31/2010

Při vší úctě k panu Waicovi si myslím, že se poněkud mýlí. Jeho dlouhodobý zájem o dějiny trampingu je jistě záslužný (i když zdaleka ne ojedinělý), ovšem na tom, že pan Waic přemýšlí, kam se tramping dnes poděl, je vidět, že o současnosti trampského hnutí zřejmě mnoho neví.

Pokud se diví, že v létě na malém výletě potkal v Brdech skupinku trampů, z nichž nejmladšímu bylo kolem 60, měl by mezi trampy zavítat častěji. Léto je totiž ve znamení tzv. velkých vandrů, kdy se jezdí často třeba na týden na toulky po Čechách a okolí nebo i na několik týdnů až dva měsíce někam za hranice, jako třeba do rumunských hor nebo sibiřské tajgy. V Brdech bývá nejvíc „trampsky“ živo na podzim.

Tramping neumírá, jen se poněkud proměňuje a taky poněkud zeštíhluje. Není to zdaleka tak masové hnutí jako dřív, ovšem stojím si za názorem, že to, co tramping ztrácí na kvantitě, získává na kvalitě. Jinými slovy, že do lesa aspoň přestali jezdit „paďouři v zeleným“, kteří teď mají široké možnosti realizace jinde a jinak. Aktivit, kterých se trampové účastní, je veliké spektrum: pravidelným úklidem lesa v CHKO Kokořínsko počínaje, organizací literární soutěže Trapsavec konče.

Dá se říct, že druhá zlatá doba nastala v devadesátých letech, kdy zmizeli příslušníci SNB a otevřely se rozsáhlé oblasti vojenských prostorů a…