Pouť do Srebrenice

Sead si cestu, jíž se spolu s kamarády vydal přes hory ze Srebrenice, už přesně nepamatuje. Hrůza z toho, co se tady před patnácti lety stalo, je však z jeho slov cítit stále. Bosňák, jemuž dnes táhne na čtyřicítku, patřil mezi třináct tisíc mužů, kteří, když Srebrenica 11. července 1995 padla do rukou srbských jednotek Ratka Mladiće, věřili, že největší naději na záchranu nabízí překročení horského hřebenu do bosenské Tuzly.

Sead byl příslušníkem otrhané a ne zcela vyzbrojené bosenské armády a měl za úkol dovést do bezpečí „útvar“ mužů, včetně sedmi tisíc civilistů. S přibývajícími hodinami však mezi vyděšenými muži na pochodu vládl stále větší zmatek.

„Nemohl jsem se starat o to, co se děje přede mnou nebo za mnou. O to, že okolo mě lidé umírají. Byl jsem schopen myslet jenom na to, že musím jít stále vpřed,“ vzpomíná dnes Sead. Srbové uspořádali na uprchlíky hon, ostřelovali svahy hor z tanků, převlečeni v uniformách OSN se snažili prchající muže přesvědčit, aby se dobrovolně vzdali. Osud zadržených je dobře znám – skončili v masových hrobech. Na bosenské území nakonec dorazila zhruba třetina Seadovy „jednotky“.

„Země je tady prosáklá krví, o život tu přišlo mnoho lidí,“ vypráví Sead. Sedí mezi stany a má dnes v nohou čtyřicet kilometrů odšlapaných v údolí Kamenica ve východní Bosně. Sead se letos účastní Marš…