Čas bourání Ještědů

U Filozofické fakulty UK se tramvaj sedmnáctka vnoří do podzemí. Jede pod ulicí Kaprovou, pod Starým Městem k Hlavnímu nádraží. Podzemní tramvaj je praktická věc, ovšem při hloubení tunelu zmizely desítky domů a kus Karolina, nejstarší části nejstarší tuzemské univerzity. Všechno se postavilo znovu, z panelů. Dalajlama přednášel zase jednou na Pražském hradě, v Paláci kultury, který stojí přímo na Hradčanském náměstí. Z teras tohoto sjezdového paláce je grandiózní výhled. Až na obrovské panelové domy na Žižkově, které nahradily celou zastaralou čtvrť. Mezi nimi ovšem nestojí žižkovský vysílač, ten ční přímo na vrcholku Petřína. A abychom nemluvili jen o Praze: plošně se zbourala větší část starých Klatov. V gotickém městě Bruntálu bylo demolováno 301 středověkých domů ze čtyř set, nahrazeny rovněž výškovými paneláky.

Že se nic z toho nestalo, je spíš věc štěstí, protože všechny tyto nápady byly od realizace jenom krok. Jinde se ovšem smělé plány dotáhly až do trpkých konců. V šedesátých a sedmdesátých letech se bouralo v historických centrech českých a moravských měst, aby pak na uvolněné parcely přišly priory, „kulturáky“ a „kokosy“, čili komunistické sekretariáty (přezdívka vznikla ze slov komunistický kostel). Kolem dokola starého středu se pak většinou postavila hradba paneláků, za kterou zmizel všechen půvab města. Výstavba za socialismu byla zhmotněním jeho humpolácké tuposti.

Jen málokdo má stavby z této doby rád. Jenže kromě panelové šedi tehdy vznikaly také budovy, o nichž psaly světové architektonické magazíny. A budily mezinárodní zájem, stejně jako filmy české nové vlny nebo Kinoautomat. Také v architektuře byla šedesátá léta zlatá a i v dalších desetiletích ještě vznikaly ještě dobré stavby. Nyní je čas odlišit to skvělé od průměrného a příšerného. Je dokonce nejvyšší čas, než se všechno z té doby bez výběru zboří nebo přestaví.

„Památky funkcionalismu se začaly chránit v 60. letech, čtyřicet let po jejich vzniku. Nejdřív se o tom mluvilo jen mezi odborníky, dneska už skoro každý tuší, že meziválečná architektura je cenná,“ uvažuje historik architektury Rostislav Švácha. Jako příklad dává brněnskou vilu Tugendhat: v roce 1963 byla nesměle zapsaná mezi památky. Dnes je na seznamu UNESCO a je to brněnská atrakce první velikosti.

Málokdo má tu dobu rád. Ale kromě paneláků v ní vznikly i stavby, o nichž se psalo ve světových magazínech.Švácha navrhl už několik staveb ze šedesátých a sedmdesátých let k památkové ochraně: obchodní domy Máj a Kotvu, Ústav makromolekulární chemie Akademie věd v Praze, bývalé Federální shromáždění na Václavském náměstí. Kotva teprve na výsledek čeká, jinak jsou všechny zmíněné budovy chráněné. Na seznamu je také hotelový dům, jedenáctipatrový panelák na pražském sídlišti Invalidovna, dokončený roku 1965.

Sousedka v osušce

U dveří pana Nováka zvoní jeho sousedka. Je téměř nahá. Oblečena jen do osušky si omylem zabouchla dveře svého bytu a nyní pana Nováka prosí, aby ji pustil k sobě domů. Co teď? Mladá dáma v prekérní situaci prosí o pomoc. A je velmi půvabná. Na druhou stranu se každou chvíli může vrátit domů manželka pana Nováka, která má navíc dnes narozeniny.

Takto začínal Kinoautomat, superoblíbená česká atrakce na Expo 1967 v Montrealu. Jak známo, diváci pak hlasují, co bude dál, a skoro na každém představení nechali pana Nováka, aby krásnou sousedku pozval dál. Ocitl se s ní sám ve svém malém, ovšem moderním bytě v neméně moderním domě na pražském sídlišti Invalidovna.

Hotelový dům čili hotelák hned u stanice metra tady samozřejmě všichni znají: „Jó, tam se točil Kinoautomat.“„Tam bydlel Kvašňák, ten fotbalový internacionál.“„Tam měl byt Vladimír Páral.“ Bývalo to skutečně bydlení pro vyvolené a vrchol socialistického přepychu, ideální kulisa pro nějakého toho neukojeného páralovského inženýra. Dům měl vrátnici, moderní zařízení a elegantní plechovou fasádu.

Tehdy se bouralo bez piety a česká města se z toho dodnes nevzpamatovala.V pátém patře už pětadvacet let žijí Dejlovi. Když se sem stěhovali, „bydlení hotelového typu“ tu ještě fungovalo se vší parádou. „Byl vypsaný nějaký den, to jsme vždycky sešli do takové úklidové místnosti, tam bylo srovnané čisté povlečení. Takže jsme odevzdali špinavé, paní si nás zapsala a dostali jsme čisté,“ vzpomíná Jiří Dejl, jak jako mladí novomanželé uléhali se ženou do peřin s velkým razítkem OPBH. Byt získali pochopitelně jistou „tlačenkou“, přes tchánovy kontakty na Barrandov. Stěhovali se na lehko, protože všechno tady bylo. Včetně nábytku. „Všichni měli stejnou nábytkovou stěnu a stejné gauče na spaní. Platili jsme pak za užívání, byla to možná dvacetikoruna měsíčně,“ vzpomíná pan Dejl.

Vše bylo zajištěno, úklid, ostraha, praní prádla. Byl to dům pro snadný život, produkt optimismu a vizionářství šedesátých let. Většina bytů je tu miniaturní, jen šestadvacet čtverečních metrů. Dispozice je ovšem promyšlená: je tu kuchyň s jídelním stolem, oddělená skleněnými dveřmi od obytného prostoru, závěs odděluje spací kout. Prostě funkční a úsporný stroj na bydlení, tak jak si to představoval Le Corbusier, guru architektonické moderny.

Technický i sociální experiment byl v roce 2001 prohlášen za památku. Moc památečně to tu ovšem nevypadá. Vrátnice je vylomená, okna rozbitá, hliníkové čtverce na fasádě jsou šedivé a flekaté jako po chemickém útoku. Dejlovi jsou jedni z posledních tří nájemníků. Majitel, Pražská správa nemovitostí, jim ještě nenabídl adekvátní bydlení. Pokud to udělá a partaje se vystěhují, začne tady rekonstrukce. Firma je ovšem povinna dodržet stejnou pietu, jako kdyby šlo třeba o barokní zámeček, a kupříkladu vyleštit jeden po druhém aluminiové čtverce na fasádě.

Demolice a UNESCO

„Tohle a památka? Tak leda památka na komouše,“ sousedka z vedlejšího domu nemá slitování. Nějak podobně mluví o „hoteláku“ i další sousedi. Nic hezkého. Radši ho zbourat. Nechyběl by mi. Moc oblíbené nejsou ani další stavby z této doby. Například Labskou boudu v Krkonoších (dokončena 1975) vyhlásili v anketě na serveru idnes.cz občané třetí nejohyzdnější stavbou Královéhradeckého kraje. Také to je docela promyšlená architektura, nenašla ale žádné zastání a brzy bude zbourána.

Velké debaty se momentálně vedou kolem obchodního domu Ještěd v centru Liberce, který byl taktéž navržen na památkovou ochranu, ovšem návrh byl zamítnut a bourat se začne, jakmile skončí lyžařské mistrovství. Lidé z Liberce ale vůbec nejsou zajedno, jak velká je to škoda. V nesčetných anketách mezi obyvateli někdo lituje a podepisuje petici proti zbourání (celkem ji podepsaly čtyři tisíce lidí), má pocit, že obchodní dům k Liberci patří. Jiný komentátor ho v novinách přirovnal k „mase oranžových kachliček a rezavého plechu“. Jiří Křížek, autor jednoho ze tří návrhů na památkovou ochranu objektu, stále dokola vysvětluje, že to je právě to cenné. „Je to architektura, která plně odpovídala dobovému světovému kontextu,“ řekl v Českém rozhlase. Jeden z rysů originality je třeba zrovna oplechovaná fasáda a oranžové dlaždičky, což je spojení, které domu dodává odvážný šarm. Ještě důležitější je promyšlená struktura, několik do sebe vrostlých částí, mezi kterými vedou pasáže. Ocenit to však už nebude příležitost.

A tak je to u většiny staveb z té doby: na jejich kvalitách se neshodnou ani odborníci, ani náhodní kolemjdoucí. Snad jediná stavba z té doby se těší všeobecné oblibě, a sice vysílač na Ještědu. Stal se vyhledávaným místem výletů, nocovat v tamním hotelu je „cool“.

Na začátku roku vyšla knížka Architektura 60. let, jedna z prvních publikací, která obšírně mapuje alespoň jedno, to nejplodnější socialistické desetiletí. Staveb je tam pět set stran (viz rámeček Nová šedesátá). Jak to, že srdce Čechů ani Moravanů si nezískaly?

„Architektuře z doby socialismu zatím chybí skutečná reflexe. Díky tomu většina lidí nerozlišuje architekturu 60. let a následující normalizace, která všemu vtiskla stejný punc ošklivosti a arogance,“ uvažuje historik umění a jednatel Klubu za starou Prahu Richard Biegel.

Nechuť k socialistické architektuře není ostatně zase tak překvapivá: na léta budování socialismu česká společnost nevzpomíná nijak ráda a tyto budovy je připomínají až moc živě.

Brutalismus na bílo

„Co tam hledáte? Tam je nouzové schodiště,“ prodavačka je ostrá jako tenkrát v dobách Prioru. Jenže Prior už tento obchodní dům téměř dvacet let nevlastní a její upozornění je zbytečné. Starší drobná paní, která otevírá dveře na nouzové schody, ví moc dobře, co tam je. Sama schodiště navrhla stejně jako celý Dům bytové kultury v Praze na stanici metra Budějovická. Věra Machoninová byla v té době jednou z nejvýraznějších tuzemských architektek, výrazná tvůrkyně, taková Věra Chytilová české architektury. Šedesátá léta pro ni byla skutečně zlatá: v té době navrhla se svým manželem třeba také hotel Thermal v Karlových Varech, obchodní dům Kotva a československé zastupitelství v Berlíně.

Dnes je to podobné: ty nejhorší věci dělají průměrní nájemní projektanti.V roce 1952 se čtyřiadvacetiletá architektka provdala za Vladimíra Machonina, o osm let staršího kolegu. Socialistické stavebnictví nahnalo už krátce po válce architekty do obřích projektových ústavů o několika stech zaměstnancích, byly to skutečné továrny na projektování všeho od fabrik po kulturní domy. Ovšem Machoninovi byli ambiciózní, nechtěli fungovat jako kolečko v soukolí. Povedlo se jim, ještě s několika kolegy, něco v té době nevídaného: založit si vlastní ateliér, který fungoval v podstatě podobně jako soukromé architektonické praxe dnes. Vlastní ateliér měli tehdy třeba ještě Jan Šrámek (spoluautor nové haly Hlavního nádraží v Praze), Karel Prager (podepsaný pod budovou bývalého Federálního shromáždění na Václavském náměstí a Novou scénou), Karel Filsak (pražský hotel Intercontinental) a Jiří Klen. V Brně podobně fungoval ateliér Ivana Rullera. V Liberci SIAL, kde vznikl vysílač Ještěd i stejnojmenný obchodní dům v centru Liberce.

Machoninovi měli dobré zakázky, zvítězili v několika architektonických soutěžích. Tvůrčí euforie ovšem skončila s příchodem sovětských vojsk.

Kariéra Machoninových tím byla víceméně u konce: problém byl s pokusem o vlastní praxi i s jejich rodinnou historií; Vladimír byl bratrem Pavla Machonina, který se v době pražského jara angažoval v pražské KSČ, neméně aktivní byl také jejich další bratr Sergej Machonin, přední pražský intelektuál z Literárních novin.

Euforii vystřídala letargie, v celé společnosti i v architektuře. Svaz architektů byl rozpuštěn a v roce 1972 byl založen nový, konsolidovaný. Kdo chtěl být přijat, musel podepsat prohlášení loajality s politikou svazu a souhlas s příchodem vojsk. Do vedení projektových ústavů byli dosazeni spolehliví jedinci a řada kvalitních, často ještě za první republiky vzdělaných architektů byla odeslána do penze nebo jinak uklizena. Soutěže byly vyhrazeny členům svazu, tvůrčí práce ubylo.

Vlastně celá sedmdesátá léta strávili Machoninovi dohledem na svých rozdělaných stavbách. Jistou výhodu to mělo, architekti mohli ohlídat a doladit každý detail. To je něco, co historici architektury dodnes oceňují třeba na Thermalu: má vlastní design nábytku, svítidla, s tím korespondovala třeba i grafika informačních cedulí nebo plastiky v parčíku. Právě takové komplexní dílo byl i Dům bytové kultury. Každý prvek byl atypický, zvláštní úsilí vyžadovaly třeba i červené desky na stropě: „Dojednala jsem tehdy jejich výrobu ve Strakonicích, v továrně, kde se vyráběly motorky Jawa.“ Spolu s červeným plechem eskalátorů a hrubým betonem na stěnách to tvořilo nepodbízivou, odvážnou kulisu pro nakupování.

Dnes je to ovšem úplně jinak. Ty nápadné, trochu atakující červené tóny jsou natřené úhlednou a nudnou bílou. Nákupní plocha je přepažená na jednotlivé krámky, původní logika prostoru je pryč, všude jsou zátarasy ze sádrokartonu. „Jsem z toho už hodně umořená. Jedna budova za druhou se postupně ničí. Pro nás bylo vždycky důležité, aby korespondoval interiér a exteriér. To byla šedesátá léta, právě tenhle soulad. A teď to všude bere za své,“ říká Věra Machoninová dosti zachmuřeně.

Šarm je pryč

Autorský zákon v těchto případech vcelku vágně tvrdí, že do architektonického díla je možné bez souhlasu autora zasahovat jen „v míře nezbytně nutné“ a „při zachování hodnoty díla“. „Vážně to tady bere jenom málokdo,“ myslí si Věra Machoninová. Osmdesátiletá architektka z toho není v dobré náladě. Její smutek je pochopitelný, ovšem máme být smutní i my ostatní? Je vlastně co chránit?

Asi největším zastáncem památkové ochrany a autorem většiny návrhů na zapsání budov na seznam památek je už zmíněný a citovaný historik architektury Rostislav Švácha. „Jsou to doklady tvorby v jedné epoše. A přitom mizí jedna za druhou,“ vysvětluje. Bourají se anebo opravují tak, že zcela zmizí jejich původní šarm: zničí se detaily, měřítko, elegantní výraz. „Typickým příkladem jsou takzvané závěsové fasády. Za chvíli už žádná nezbude,“ říká Švácha. Byl to přitom zásadní technický výdobytek, skleněné nebo kamenné desky visely na konstrukci stavby. Oprava je velmi nákladná.

Zatím se povedlo pietně zrekonstruovat jednu z prvních, v roce 1965 dokončený Ústav makromolekulární chemie od Karla Pragera. S citem a za spolupráce s autorkou Alenou Šrámkovou byla opravena také budova ČKD v Praze na Václavském náměstí; dnes ji vlastní módní řetězec New Yorker.

Jenže názory na památkovou ochranu vůbec nejsou jednotné. Mladý brněnský architekt Jakub Kynčl je členem organizace Docomomo, která sdružuje milovníky moderní architektury a po celém světě vyhledává moderní památky. Kynčl by byl s ochranou mnohem opatrnější: „Řada budov z té doby má technické problémy, špatně fungují. V tom případě je ochrana problematická. Nemůžeme chránit každý dům.“ Naráží tak na tuzemskou památkářskou praxi, která drží svou ruku prakticky nad vším starším sta let. Ovšem také tohle je částečně pozůstatek šedesátých a sedmdesátých let. Tehdy se bouralo bez piety, předsedové MNV nařizovali, architekti rýsovali. A tehdejší snahy nahradit staré novým dopadly vesměs tak špatně, že se z toho česká města dodnes nevzpamatovala.

Když nebudete ve straně…

„To jsem byl ještě černovlasej a kudrnatej.“ Dnes má architekt František Kašička vlasy stříbrné, ovšem z té doby mu zbyl nevelký zelený sešitek. S ním obcházel roku 1964 historické domy v centru Mladé Boleslavi, každý důkladně prozkoumal, nakreslil si do sešitu půdorys a popsal: „V jednom domě jsem našel pozůstatek středověké johanitské komendy, byl tam zbytek věže s obvodovými zdmi tlustými sto čtyřicet centimetrů,“ vzpomíná. Mladoboleslavské Nové Město čítalo tehdy několik desítek domů s gotickými sklepy, s klenbami renesančními a barokními. „Nešlo jen o jednotlivé domy, byl to cenný městský organismus. Dnes to mohl být druhý Český Krumlov,“ vzpomíná architekt. „Tehdy byly ovšem domy ve špatném stavu, bydleli tam jenom samí chudáci. Ti důležití lidé pro to absolutně neměli pochopení,“ vzpomíná Kašička.

Domy jsou nenávratně pryč asi jako jeho havraní hříva a zbyly po nich už jen náčrtky v jeho sešitě. Ačkoliv mladý architekt psal tehdy protestní článek do časopisu Architektura ČSSR, nepomohlo to. Proti němu totiž stál mnohem mocnější soupeř, ředitel mladoboleslavského projekčního ústavu Stavoprojekt, soudruh Osvald Döbert. Jeho cílem bylo postavit novou Mladou Boleslav a ubytovat v ní co nejvíce výkonných pracujících. „V první řadě je nutno zabývat se myšlenkou, jak rychle, humánně a ekonomicky to staré odstranit a nahradit a při tom dát městu nový charakter,“ napsal Döbert v knížce Deset let z tisíce, která vznikla v době, kdy už stálo nové Nové Město, z panelů a nakreslené na prknech ve Stavoprojektu.

Osvald Döbert chtěl postavit novou Boleslav a dokázal si zajistit souhlas na patřičných místech (jak se píše v knize „okresní výbor komunistické strany zaštítil svou autoritou všechny, kteří bojovali za to nové“. Anebo, jak to prý říkal mladým architektům: „Když nebudete ve straně, hoši, dokážete hovno.“)

Döbert byl loajální a dravý. Měl naštěstí také poměrně kvalitní koncepci a rovněž stavební firmy na začátku šedesátých let byly ještě alespoň trochu flexibilní, takže výstavba na místě středověké Boleslavi naštěstí nedopadla tak zle. Má svůj modernistický šarm a patří dnes k tomu lepšímu ze sídlištní výstavby. Döbert to dotáhl na architekta Pražského hradu a jeho zásahy tam (vstup do Španělského sálu) jsou dnes vnímány spíš jako nepříliš šťastné. Avšak pořád to ještě nebyla katastrofa.

Ta nastala v mnoha jiných českých městech. Tamní předsedové MNV se předháněli v plnění plánů na tisíce nových bytů a architekti v projektových ústavech rýsovali, jak jim bylo nařízeno.

Takto to dopadlo ve středočeské Dobříši (vzpomíná památkář Karel Kibic v knize Šedesátá léta v architektuře očima pamětníků): „Dobříš je bývalé zemědělské městečko, proto domy na náměstí nestály u sebe, ale byly mezi nimi brány a vzadu se nacházely stodoly. Stodoly se zbouraly, na jejich místě se postavily věžáky.“ Paneláky zaplavily i blízkou Příbram, kde tímto zmizela celá malebná historická kompozice. Poutní kostel na Svaté Hoře, dříve dominanta okolí, dnes sotva prosvítá mezi věžáky.

Podobně to proběhlo třeba také v Mělníku, Benešově, Vlašimi, České Lípě, Havlíčkově Brodě, Prostějově, Sokolově, Chomutově a mnoha dalších městech. Kromě velkých sídlišť byla provedena spousta menších zohavujících zásahů: to byly třeba zmíněné Priory a „kokosy“. V Klatovech postavili okresní výbor KSČ přímo v historickém jádru města, ustoupit mu muselo několik historických domů včetně rodného domku Václava Matěje Krameria z roku 1789. Ve Žďáru nad Sázavou zbořili kvůli obchodnímu centru celou jednu stranu historického náměstí. V Jihlavě byl kvůli obludnému Prioru od architekta Zdeňka Sklepka demolován středověký Špalíček. Další monstrum, obchodní dům Dyje, vyrostl na středověkém náměstí ve Znojmě.

Zjistit, kdo za to nese odpovědnost, je dnes už těžké. Sami projektanti jsou mnohdy už mrtví (například zmíněný architekt Sklepek). Ale ani od žijících pamětníků se člověk mnoho nedozví. Všichni pracovali ve službách projektového ústavu a plnili zadání. Každý návrh musel odsouhlasit stavební podnik a velká část viny za špatnou výstavbu je právě na stavebních firmách: jejich jediným cílem bylo stavět co nejvíc, co nejlevněji a dodržovat plán. (Uvádí se, že v éře paneláků, od 60. do 80. let, bylo postaveno milion bytů, přičemž v osmdesátých letech se stavělo přes šedesát tisíc bytů každý rok.) Jedinou přípustnou technologií byla výstavba z panelů dle typizovaných vzorů, ocel a dřevo byly strategické suroviny, stavět z nich nebylo dovoleno.

I na architekturu měl vliv politický svrab. Jak už bylo řečeno, v roce 1970 proběhly čistky na většině projektových pracovišť, o místo přišla řada vedoucích. V roce 1971 rozpustilo ministerstvo vnitra Svaz architektů, protože „neodpovídal novému státoprávnímu uspořádání“. Skupina architektů vypracovala Analýzu činnosti svazu architektů, kde byli označeni nositelé pravicových a oportunistických názorů. V roce 1972 vznikl svaz nový. „Nové členství muselo být vykoupeno souhlasem s poraženeckou politikou. Bylo zajímavé jen pro prospěcháře a pozéry,“ píše ve vzpomínkové knize Tak nějak to bylo architekt Miroslav Masák (spoluautor Máje a obchodního domu Ještěd, člen libereckého ateliéru SIAL, jeden z hybatelů zaniklého svazu).

Další příležitostí prověřit loajalitu architektů byla v roce 1977 tzv. anticharta, organizovaný protest tehdejší české elity proti „rejdům ztroskotanců a samozvanců snažících se narušit tzv. Chartou jednotu komunistické strany a lidu“. Svaz architektů i projektové ústavy vyzývaly architekty k podpisu. V Rudém právu z těch dní lze dohledat několik stovek jmen: nebyli to jen tehdejší výrobci sídlišť, někteří ze signatářů anticharty dnes patří k uznávaným tvůrcům a pedagogům. O řadě projektantů se ani neví, že podepsali. Jeden z oslovených pamětníků při zmínce o antichartě ztišil hlas, což celkem vystihuje rozpaky, které kolem této kapitoly české architektury panují.

Nemluví se o nich ani ve vzpomínkách, ani na školách, většinou ani šeptem. Také v nové knize Architektura 60. let se o společenských okolnostech důsledně mlčí. Zřejmě jediný, kdo se nevyhýbá nepříjemným faktům, je právě Miroslav Masák v knize Tak nějak to bylo. No, a co tam tedy píše nepříjemného? Proč tolik opatrnosti a ohledů? „Architekti byli hodně konformní. Byli na režimu existenčně závislí, jen málokdo vydržel nespolupracovat,“ domnívá se Miroslav Masák. Do svazu nevstoupil, antichartu nepodepsal. A jeho poslední větší realizací je tudíž Máj, dokončený v roce 1975.

Na správné straně stát

Když přišla sovětská vojska, architekt Zdeněk Kuna měl slibné vyhlídky. Bylo mu čtyřiačtyřicet a na pražských Vinohradech se dokončoval Stroj-import, elegantní mrakodrap západního střihu, kvůli jehož projektování byl vyslán do Německa a který stavěla italská firma. Udělal tedy sebezáchovný krok: už na jaře 1969 sepsal se skupinou kolegů prohlášení, fakticky nesouhlas s činností svobodomyslného architektonického svazu. Signatáři se prohlásili za „představitele projektových a výzkumných ústavů“ a jako takoví žádali „obnovení řádné činnosti Svazu architektů“.

Co obnáší „řádná činnost“, věděl v té době už každý. Když pak byl starý svaz rozpuštěn a ustaven nový, stal se Kuna jedním z aktivních činitelů. Loajalita se mu vyplatila. V roce 1974 povýšil do křesla ředitele Krajského projektového ústavu, šéfoval zhruba osmi stovkám projektantů rýsujících veškerou výstavbu pro celé střední Čechy. A ředitel Kuna získal sám zakázku snů. Vyprojektoval Motokov, parádní sídlo pro podnik zahraničního obchodu na pražské Pankráci, třicetipatrový mrakodrap, v té době nejvyšší budovu v Praze. Na takové se nešetřilo, platilo se valutou, stavěli Italové. Motokov je elegantní, bude vždycky patřit k tomu kvalitnímu ze své doby. Kdyby ovšem Zdeněk Kuna nebyl na správné straně barikády, nikdy by ho nenavrhl. Zdeněk Kuna patří k dobrým architektům. Řada jiných, stejně dobrých, se živila banálními úkoly, zestárli, do učebnic se už nedostanou.

Své angažmá kolem roku 1969 hájí Zdeněk Kuna obvyklými argumenty: „Byl to kompromis, který jsme museli udělat, pokud jsme chtěli projektovat dál na určité úrovni. Doba byla těžká, byly velké pohyby.“ Nešlo prý o kariéru, ale o architekturu. Aby nebyla podřízená stavebním firmám a úředníkům. Aby architekti mohli pracovat. „Nikomu se neublížilo. Nebyli jsme žádní zrádci,“ říká dnes třiaosmdesátiletý architekt.

Ani nadále Zdeněk Kuna nikdy nezakolísal. Antichartu podepsal přímo v Národním divadle. V té době se stal předsedou Svazu architektů, v roce 1984 to dotáhl na zasloužilého umělce, na ČVUT získal hodnost profesora.

Ze svého bytu v pražském Podolí má výhled na rozzářený Motokov a na stěně ho má ještě jednou na fotografii. Ve stejné době rýsoval Zdeněk Kuna také třeba okresní sekretariát KSČ pro Kolín a zcela průměrné sídliště tamtéž.

Jeho podřízení projektovali v té době jako na běžícím pásu paneláky pro Mělník, Kutnou Horu, Kladno a další středočeská města. „Neříkám, že to je nějaká krása. Některá města tu panelovou výstavbu neunesla,“ připouští Zdeněk Kuna.„Ale my jsme byli projektová organizace a museli jsme dělat to, co chtěly stavební podniky. Ty měly mnohem větší slovo. Stavební výroba měla zájem, aby to bylo co nejjednodušší. Proto mezi námi bylo neustálé napětí,“ říká architekt Kuna.

To je také obvyklý argument, proč je řada sídlišť tak nepovedená. Architekti, když už se do projektování sídlišť dali, neměli proti stavebním molochům šanci. Vyčerpávali se na tom, aby zábradlí na balkoně nebylo z plechu, ale obložené keramickými dlaždicemi, více tvorby v tom nebylo.

Dokonce ani při vymýšlení urbanistické struktury nebylo moc možností. Obří stavební firmy potřebovaly stavět tak, aby se z jedné jeřábové dráhy postavilo co nejvíc a největších paneláků.

Kontrole projektantů se vymkla třeba i obří pražská sídliště jako Bohnice, Modřany či Jižní Město, mimořádně chaotické a nedomyšlené.

Což věru nebyl záměr. Soutěž na Jižní Město vyhrál původně urbanista Jan Krásný.„Měl koncepci, že městem bude po okružní trase projíždět tramvaj a kolem ní budou soustředěné domy,“ vzpomíná architekt Ivo Oberstein, který se tehdy soutěže na Jižní Město také účastnil (později projektoval Jihozápadní Město, mnohem povedenější než „jižák“; výdobytkem Obersteina a jeho týmu byly rohové díly domů, které umožnily dělat polouzavřené bloky). Projekt pak dostal do práce Pražský projektový ústav, novou čtvrť si rozdělilo několik týmů. Každý si původní koncepci přizpůsobil po svém, jejich práci vlastně nikdo nekoordinoval. Bylo třeba hlavně rychle kreslit a stavět, v nejhektičtějších letech se na Jižním Městě dokončilo i šest tisíc bytů ročně. Výsledek se pak zcela vymkl kontrole: z původně promyšlených plánů nezbylo nic, jak vzpomíná architekt Oberstein. Třeba tam, kde měli mít obyvatelé volný průchod do Milíčovského háje, vznikl zcela neplánovaně ÚTUM – umělý terénní útvar Milíčov, neboli hromada vytěžené hlíny.

Na tomto místě je třeba říct, že podobné omyly se nevyhnuly ani západním městům. Celá Evropa řešila vlastně tytéž problémy: bytovou krizi, výstavbu sídlišť, přestavby chátrajících center.

Jenže česká realita byla ještě navíc sešněrovaná nepružným stavebním průmyslem a všeobecnou hloupostí čistě socialistického typu. „Profese architekta byla velmi nevděčná, protože po mnoha z nich se chtělo jen to, aby zvládli navrhnout správný počet bytů na panelák. Systém práce v projektových ústavech navíc vedl k rozmělnění odpovědnosti,“ uvažuje Richard Biegel.„Ale vlastně se to tolik neliší od dneška. Také dneska ty nejhorší věci dělají průměrní nájemní architekti, jejichž jména také upadnou v zapomnění,“ říká.

NOVÁ ŠEDESÁTÁ

„Tvrdíme: šedesátá léta se stala silnou etapou v historii české moderní architektury.“ To jsou slova autorů nové knihy Architektura 60. let. Sestavili ji historik architektury a pamětník Oldřich Ševčík a mladý architekt Ondřej Beneš. Podle nich se právě tehdy po období socialistického realismu vrátila do Československa kvalitní architektura podle světových měřítek a trendů. Architekti se nebáli radikálních gest, jejich stavby vstupovaly odvážně do okolí, experimentovali s technologií i formou.

Je tu asi stovka staveb. Například Prior v Pardubicích, v Hradci Králové nebo v Ústí nad Labem. Kulturní domy, například v Jihlavě nebo v Kolíně. Je tu administrativní budova Ingstav od Ivana Rullera z Brna, první české „open-space“ kanceláře z roku 1970. Uvedeny jsou plavecké stadiony v Praze Podolí a v Českých Budějovicích; oba již přestavbou pozbyly původní eleganci.

V knize je též několik sídlišť (Invalidovna, Lesná v Brně) a rovněž stavby, které jsme se naučili vnímat jako nehezké. Za všechny dostavba divadla Antonína Dvořáka v Ostravě, na klasickou divadelní budovu jako by se v roce 1971 přilepil betonový bunkr. Nebo hotel Panoráma, který už od roku 1969 ční na Štrbském plese jako pyramida šíleného komunistického faraona. Teď je z nich společnost rozpačitá. Za několik let to pravděpodobně bude jinak.

(Diskutovat k tématu můžete zde.)