Dopisy

SAMETOVÝ MÝTUS
RESPEKT 48/09 
Jsem velmi překvapen argumentací a vizí „nové“ filozofické školy, která vidí vývoj v atlanticko-evropské sféře jako konflikt dvou strategií. Strategie číslo jedna (tržní kapitalismus) porazil strategii číslo dvě (komunismus) jenom proto, že strategie číslo jedna byla lépe schopná uspokojit konzumní přání společnosti. Jak primitivní zjednodušování skutečnosti! Jsem ročník 1932 a žiji dost dlouho, abych toto mohl posoudit. Ano, je pravda, že máme na strategii číslo jedna dost co vylepšovat, ale principiální odmítnutí strategie číslo dvě je a zůstane z principu nutné. Hlavně proto, aby se nám při opravách strategie číslo jedna zase nevrátila v takové či onaké formě.
J. Kopecký

UNIE NENÍ NAFUKOVACÍ
RESPEKT 47/09
Nový eurokomisař pan Füle byl ve vašem rozhovoru vyzván, aby se vyjádřil k problematice vstupu Turecka do EU. I přes veškerou snahu „dostat z něj“ jakýkoli názor na přistoupení Turecka k EU odmítl svůj názor sdělit s odůvodněním, že by ho to mohlo ohrozit při volbě komisaře pro rozšíření. Domníval jsem se, že lidé by měli být voleni do funkcí (jakýchkoli) na základě svých postojů a názorů. To, že se pan Füle domnívá, že je normální nejprve nějakou funkci získat, a pak teprve přijít s nějakým názorem na danou problematiku, je opravdu neuvěřitelné. Je možné, že to jen odráží skutečnou situaci naší politické scény a tento přístup k různým funkcím je zcela normální. Přesto, anebo právě proto, si dovoluji vyjádřit nelibost nad takovým postupem a důrazně alespoň touto formou protestuji proti tomu, aby nás v Evropské komisi reprezentoval pan Füle.
Ludvík Gréc

JAK NE(O)SLAVIT REVOLUCI
RESPEKT 47/09
Reaguji na článeček slečny Lenky Morávkové o nepatřičnosti „trdlujícího“ Romana Holého na Národní třídě a naopak o hloubce newyorských oslav pádu komunismu.
Kromě toho, že je psán spíše kopytem (že by rádoby sekyrářská líheň Rock & Popu?), jak ukazuje například velice manipulativně a neobratně vlepený citát Romana Holého o novém albu jeho „pouťových bavičů“, táhne se jím hned několik linek. Jednou z nich je jasná chuť kopnout si do někoho, kdo se věnuje „pouhé“ pop-music, jakkoli kvalitní. V tomto případě do Romana Holého, kterého přitom z nějaké podbízivosti či nadbíhání masám těžko podezírat, na to jsou tu jiní. Přesto je, společně s Monkey Business, označen za „pouťového baviče“. Proč? Inu, přece každý, kdo se věnuje zábavě, kdo produkuje hudbu plnou radosti, hudbu, která – vědomě – brnká nejdříve na první, až poté na druhou signální soustavu, je nutně kolotočář. Stačí fakt, že někdo dělá poctivě svou muziku k tomu, aby z něj byl „trdlující pouťový bavič“? Zdá se, že ano…
Josef Rauvolf
Plné znění na www.respekt.cz/vase-dopisy

MINULÝ TÝDEN
RESPEKT 47/09
Vážený pane Lampere,
ráda bych vás upozornila na chybu, která se objevila v rubrice Minulý týden. Představitel liberecké opozice se jmenuje Jan Korytář, nikoli Jiří, jak je zde uvedeno.
Veronika Pazderová, Olomouc

Za záměnu jména se čtenářům omlouváme.
Redakce

ZA SKLEM
RESPEKT 47/09
Článek o Janu Mukařovském ve mně vzbudil přinejmenším rozpaky. Sám nemám daleko k radikálním soudům, a tak nechávám stranou hodnocení morální stránky Mukařovského osobnosti. Musím se však ohradit ke způsobu, jakým Pavel Kosatík interpretuje a předkládá čtenářům vhled do Mukařovského strukturalistického myšlení.
Nešetrně totiž zaměňuje specifický pražský strukturalismus s ruským formalismem, tedy řekněme jakýmsi vulgárním strukturalismem nebo protostrukturalismem. Autor článku uvádí tvrzení strukturalistů, že „zkoumat se má jen dílo samo bez vztahů k prostoru a času“. Právě Jan Mukařovský byl tím myslitelem, který do strukturní literární teorie vnáší termíny estetické funkce, normy a hodnoty jako sociálních faktů, tedy uvažuje o uměleckém díle jako o něčem, co v závislosti na čase a prostoru vždy nabývá nějakých nových konkrétních významů! Pavel Kosatík se tak ve svém medailonku odpichuje od zásadně nepřesného, ba špatného tvrzení. Správně sice upozorňuje na, řekněme, reakční povahu strukturalismu vzhledem k předcházejícímu pozitivismu, poměrně správně pracuje s pojmy struktura a systém, kacířsky ale užívá pojmu účel namísto pro Pražský lingvistický kroužek (PLK) zásadní funkce. Vytváří tak silně zkreslený obraz literárního teoretika, kterému česká literárněvědná škola vděčí za svou, s prominutím, identitu. Jana Mukařovského, jednu z vůdčích osobností PLK a tvůrce nikoli ucelené estetické teorie, jak článek uvádí, ale zajímavě neuceleného a dodnes aktuálního okruhu teoretických textů, je dlužno hlavně recipovat.
Je nesporně záslužné Mukařovského připomenout, a to včetně jeho skvrn, je ale také nesporně trestuhodné pouštět se do interpretace systému, o němž mám povědomí víceméně příručkové!
Michal Hořejší