Savčí maraton

Edward P. Weston vyzval na šestidenní běžecký závod 11 koní

Edward Payson Weston se ke kariéře nejlepšího vytrvalostního běžce obou Amerik dostal náhodou v roce 1861, když mu bylo 22 let. Jeho první běžeckou tratí byla silnice mezi Bostonem a Washingtonem dlouhá 478 mil (asi 769 km). Tehdy se totiž u oběda s přáteli vsadil o šest hrnků buráků, že jestli prezidentské volby vyhraje Abraham Lincoln, půjde mu do Washingtonu pogratulovat pěšky a stihne to za deset dnů.

Vyrazil tedy ostrou chůzí právě deset dní před plánovanou Lincolnovou inaugurací do úřadu. Provázela ho bryčka se dvěma svědky, kteří vezli něco jídla a reklamní letáky pekařské firmy, jež mu na cestu přispěla. Ve městech, kterými procházel nebo probíhal, budil pozdvižení: ve Framinghamu ho skupina žen jedna po druhé políbila s tím, aby prezidentovi pozdrav předal, ve Worcesteru ho zatkli za nezaplacený dluh, musel se prodírat sněhem, blátem, pokousal ho pes…

Nakonec do Kapitolu dorazil v den inaugurace, až po prezidentském slibu, ale dostatečně včas a dost fit na to, aby se vypravil na slavnostní ples, odmítl Lincolnovu nabídku na lístek na vlak a ráno běžel zase zpátky do Bostonu. Oba svědkové potvrdili, že celou cestu běžel nebo šel. Ve Filadelfii dokonce odmítl použít nový parní výtah v hotelu Continental a do svého hotelového pokoje vyběhl po schodech. Jedl v chůzi, ale spal každý den, i když nejdéle šest hodin. Neutratil téměř žádné peníze, protože ho všude (zřejmě s výjimkou Worcesteru) na nocleh a jídlo zvali nadšení diváci.

O pouhých patnáct kilometrů

Edward P. Weston navazoval na závody chodců, které patřily k oblíbené zábavě anglických vyšších a středních vrstev už od začátku 19. století. Zvykem bylo tehdy pořádat závody kombinující rychlou chůzi a běh na dlouhé vzdálenosti po silnicích a odměřovat si vzdálenost kilometráží na patnících – vstupné bylo obvykle dobrovolné a ceny pro běžce a porotu věnovaly hospody umístěné po trase závodu. V polovině století už ale byly jak běžecké závody, tak osamělé běžecké výkony jednotlivců natolik populární, že komplikovaly plynulost dopravy. V roce 1850 proto bylo v Anglii běhání osob po silnicích s mýtem úředně zakázáno.

Přes Atlantik se pak záliba ve vytrvalostním běhu dostala do Spojených států, kde netrvalo dlouho a vytrvalostní běh se stal čtvrtým nejoblíbenějším americkým sportem po boxu, kriketu a veslování. Z mnoha forem této disciplíny si fascinaci publika získal zejména šestidenní běh. „Běžci byli na trati celý den, přes noc si krátce odpočinuli a brzy ráno zase pokračovali, aby si ve vymezeném čase šesti dní připsali co nejvíce uběhnutých mil. Sport přitáhl jásající davy,“ popisoval jeden ze závodů časopis The Inquirer ve svém padesátém čísle z roku 1879. Šest dní trval závod z prostého důvodu – nepovažovalo se za vhodné, aby gentleman trávil sportem neděli, a běhalo se proto od nedělní půlnoci do půlnoci následující soboty. Za otce šestidenního běhu se považuje právě Edward Payson Weston.

Ten se od slavného běhu do Washingtonu ještě zlepšil. V roce 1867 pokořil trať z Portlandu v Maine do Chicaga dlouhou 1200 mil (1900 km) za šestadvacet dní. Vyhrál tehdy cenu deset tisíc dolarů a rozhodl se vydělávat si už jen vytrvalostním během a stát se tak profesionálem.

V té době se považovalo za jisté, že rychlejším vytrvalostním běžcem než člověk bude nejspíš pes, vlk a kůň. Weston se kvůli tomu nepohodl s jiným běžcem O’Learym – hádali se, jestli na planetě žije tvor, který by za šest dní urazil chůzí nebo během delší vzdálenost než člověk. O’Leary tvrdil, že kůň je rychlejší než člověk, Weston nesouhlasil. Slovo dalo slovo a 15. října 1879 odstartoval v San Francisku fantastický závod sedmi běžců a jedenácti koní (vlky a psy by bylo příliš obtížné postavit vedle sebe na startovací čáru). 2. listopadu 1879 byla otázka zodpovězená – nejdelší vzdálenost urazil kůň Pinafore – 557 mil (897 km). Westonův výkon kratší o pouhých patnáct kilometrů stačil na druhé místo.

Posledním Westonovým vytrvalostním závodem byl běh z New Yorku do Minneapolisu (2488 km) v roce 1914, kdy mu bylo pětasedmdesát let. Po zbytek života neúnavně propagoval chození a běh jako nejčistší formu pohybu a varoval před rozvojem automobilismu, který z lidí dělá lenochy. Zemřel v roce 1929, dva roky poté, co ho porazil a zmrzačil taxík na jedné z newyorských ulic.

Autor je spolupracovníkem Respektu.