Učitel na konci prázdnin

V půl šesté mě budí hýkání. Osel tímto jediným zvukem, který zní, jako by ho podřezávali, vyjadřuje radost, smutek i hlad. Mé první kroky proto vedou na zahradu. Nad požární nádrží se vznáší opar. Pokouším se chytit oba králíky. Ochranáři se shodují, že králík potřebuje ke štěstí výběh, návrší a hrabat. Naši potřebují ještě mít se kde podhrabat. Možná pořád utíkají proto, že jsem jim ve výběhu nevybudoval návrší. Osel opět vřeští, tentokrát je to radost, že se k němu blížím s kusem tvrdého chleba a s kukuřicí.

Než procitne rodina, mám hodinu času na Mayský kalendář. Literatura o konci světa je pro začátek dne ideální. První se budí tříletý syn a ptá se na cosi, čeho byl svědkem před půl rokem. Jeho paměť ale nemám, a tak fabuluji odpověď bez vztahu k realitě. Pak se naštěstí zabaví stříháním malých papírků na ještě menší papírky.

Usedám na kolo a za půl hodiny jsem na nádraží. Je poslední den prázdnin, čeká mě porada a psaní tematických plánů. Na učitelování je nejhorší, že se po nás chce, abychom věděli, co budeme dělat na rok dopředu, ba i v dalších letech. Co když ale měli Mayové pravdu? Na silnici leží divoké sele s čerstvou barvou u čumáku. Nabídnu ho v kabinetu biologie.

V přihrádce ve sborovně na mě čeká pohlednice se sobem. Dvě absolventky mého loňského semináře finštiny se vydaly na sever a radostně píší, že tam všichni včetně vyhazovačů umí anglicky. Jako…