Trh na našem náměstí

Kytice, cukřenka, vejce, košík, řetěz na kolo, králíček. To všechno se dá koupit v obchodním centru někde za městem anebo na trhu na náměstí. Jak se zjišťuje, varianta trh může být výhodnější: pro kupujícího, pro město i pro místní ekonomiku.

Eva Bláhová má pocit, že s mnoha věcmi jejího života je načase se rozloučit. Je to například sněžící koule s nápisem Kanada, cukřenka ve tvaru obří maliny a několik opasků. Vyložila je proto na deku v Praze na náměstí Míru, pokuřuje a nabízí své zboží zájemcům. „Vidíte, takové hezké. Ale já už to nepotřebuju. Na stáří se člověk musí věcí zbavit,“ říká paní Bláhová, která nedávno oslavila životní jubileum, bylo jí sedmdesát pět. Léta pracovala v recepci Vysoké školy ekonomické a dostávala prý od studentů, hlavně těch zahraničních, různé pozornosti. A teď je, ne zcela bez lítosti, donesla na bleší trh na náměstí Míru. Důchodci tady mají slevu, kdo si tu za padesát korun pronajme místo, může tu strávit sobotní dopoledne a prodat cokoli, co už nepotřebuje. Paní Bláhové se tenhle způsob trávení soboty očividně líbí. „Jsem mezi lidmi a něco jsem i prodala. Není to moc, ale na cigarety to stačí,“ směje se.

Bleší trh byl na náměstí Míru poprvé v červenci, tuto sobotu bude zase. A je to pro Prahu trochu novinka. Ne že by dosud nebyly v Česku trhy, všude jsou tržnice s asijským oblečením nebo levnými potravinami. Na mnoha místech se konají i burzy a „blešáky“. Většinou jsou však zastrčené někde stranou, aby nebyly moc pod kontrolou, neboť tamní byznys je větší a tvrdší než ten, který provozuje paní Bláhová. Kromě toho, na tuzemských trzích se prodává většinou přesně totéž jako v obchodech: levné oblečení z Asie a zelenina z velkoobchodu.

Pavel Šik, který začal pořádat „blešáky“ na náměstí Míru, má ale jinou ambici: „Tady by nemělo jít ani tak o obchod, spíš o společenskou záležitost. Setkají se tady různé skupiny obyvatel, které by se nikdy nepotkaly. Přivede to sem spoustu lidí,“ vypočítává. Na první trh přišlo podle odhadů něco mezi patnácti sty a dvěma tisíci lidí, každý strávil na náměstí dvacet minut nebo půl hodiny, což by jindy neudělal. Návštěvníci měli zážitek, nejbližší bufet zase neobyčejně dobrou tržbu. Ve zkratce to ilustruje výhody místních trhů. Oživí místo svého konání a rozhýbou tamní ekonomiku.

Nakupování na trhu má výhodu i pro zákazníky. Odnáší si odtamtud něco unikátního, zboží, které má, na rozdíl od univerzálních globálních produktů, svou neopakovatelnou „story“.

Může to být třeba cukřenka od paní Bláhové. Mohou to být například také mečíky, míněno květiny, které prodává Jiří Čada na Zelném trhu v Brně; nabízí třeba Kleopatru, což je neobyčejně růžová varianta mečíku, jaká se jinde nevidí. Unikátní se může stát i věc zdánlivě tuctová, jako třeba česnek. Hana Herodesová ho sama vypěstuje, zaplete do copů a prodává na trzích v Ředhošti. Místní trhy s vlastními hrdiny se teď snaží vzkřísit v některých českých vesnicích a městech. Existuje dost dobrých důvodů, proč se o to pokusit.

Městotvorně sociální
„Trhy oživují místní komunitu, vytvářejí ekonomickou příležitost pro malé podnikatele, poskytují bezpečné a příhodné prostředí pro sociální interakci. Trhy s lokálními zemědělskými produkty navíc ještě zlepšují přístup lidí ke zdravé stravě a propojují vesnické a městské prostředí.“ Takto to ve stručnosti popsali v Projects for Public Spaces (PPS), což je vlivná organizace v New Yorku, která radí mnoha americkým městům při zlepšování veřejného prostoru.

Není samozřejmě trh jako trh: tržnice s trpaslíky u silnice žádnou takovou funkci neplní. Ty trhy, které mají kýžené oživující účinky, označují v PPS jako „veřejný trh“ (public market). Definují ho takto: Má kromě obchodního i nějaký obecně prospěšný cíl, nachází se ve městě nebo obci a obchodují tam místní producenti a podnikatelé.
Takové tržiště má svůj vliv i na místní ekonomiku. Vesnička Ředhošť je toho důkazem.

Multiplikovaná Ředhošť

Ředhošť je úplně obyčejná středočeská vesnice: kostelík, náves, necelé dvě stovky obyvatel, nějací chalupáři. Spojení špatné, podnětů málo, celkově spíš nuda. Až do neděle. Každou neděli, zhruba od pěti hodin ráno, tu je možné sledovat všechny americké a jiné poučky o významu trhů v praxi.

Ještě za tmy se do spící vesnice začnou sjíždět desítky aut. Z nich vystoupí prodejci a začnou stavět stánky. Místní ekonomika už profituje, několik obyvatel prodává stánkařům ranní kafe. V šest ráno otevírá i hospoda: dršťková a guláš jsou už hotové a paní hospodská skládá o trzích báseň. „U svatého Jiljí, / se každou neděli davy lidí diví, / co všechno se tady dá koupit, / ale opatrně, neprohloupit,“ má zaznamenáno ve svém básnickém sešitu.

Jezdí sem skutečně davy, každou neděli třicet i čtyřicet tisíc lidí, celá vesnice je najednou plná. Majitelé polí kolem vsi vybírají za parkování, lány se změní v parkoviště. Kolem osmé ráno všichni začínají prodávat a nakupovat. Úplně všechno, co si člověk dokáže představit.

Hana Herodesová s manželem prodávají například cibuli a česnek, které vypěstovali na svém poli u Lovosic. „To není jako ten čínský, tenhle píše,“ říká pan Herodes. O kousek dál nabízí Václav Dokulil náhradní díly ke kolům. Stává tady takhle skoro každou neděli už od roku 1975; tehdy měl náhradní díly přímo z fabrik, výhodné kšeftíky uzavíral také s reprezentanty. Dneska je nakupuje, kde se dá. „Tehdy to ale byla jiná kvalita,“ zavzpomíná nostalgicky.

Asi čtyřicetiletý pár přijel z Mostu, přivezli zánovní dveře a aspoň dvacítku plyšáků. „Předěláváme dětem pokoj,“ vysvětlují. Další paní je přímo z Ředhoště, prodává cibuli, rajčata a zakrslé králíčky, to všechno se jim prý zrovna urodilo.

Ředhošťský trh začal, podle místní kroniky, už někdy v polovině 60. let jako trh svazu chovatelů. Do dneška jsou tady ke koupi králíci, slepice, kachny, dokonce štěňata. Na ta tu funguje svého druhu „prodejna“, velký kotec, kde jsou na výběr různé druhy psíků.

Návštěvníci a prodávající jsou z Mostu, Lovosic, Chomutova; obyvatelé všech měst, kam odtud lidé složitě dojíždějí za prací, najednou jedou sem a utrácejí tady peníze.

Část trhu provozuje místní svaz chovatelů, ten ale pronajímá místa hlavně Vietnamcům a dalším prodavačům tuctového asijského zboží. Druhá část trhu je zajímavější: tam jsou právě chovatelé a pěstitelé a také „bleší“ část. Vlastní ji firma Slatr, kterou založil Jiří Nováček. Původně na trhu prodával jako každý jiný, dnes v Ředhošti podniká: vlastní bazar se stavební technikou, provozuje jednu ze dvou hospod, buduje zahradnictví. „Lidé si na trhy zvykli, jezdí sem pravidelně jako do kostela. Teď se hlavně snažím nalákat sem nějaké místní producenty a podnikatele,“ říká pan Nováček.

Jakožto student oboru „rozvoj venkova“ na Vysoké škole zemědělské má jasnou představu, že by to vesnici mělo pomoci. „Startuje to místní ekonomiku. Když utratíte peníze tady u místních prodejců, oni je mohou dál využít právě tady v místě. Je to lepší, než když putují do ústředí nadnárodní firmy.“ Tato úvaha má i svůj teoretický rámec, nazývá se lokální multiplikátor.

„Pokud utratíte své peníze na místním trhu, přinese to příjem tamnímu producentovi, který na něm prodává. Ten část peněz opět utratí místně, kupříkladu u místního holiče. Holič opět utratí část peněz, které dostal od producenta, místně a tak dál,“ vysvětluje efekt Petra Němcová z Trastu pro ekonomiku a společnost, kde lokální ekonomiky zkoumají. Místní ekonomiku posiluje, když se peníze drží v místě co nejdéle. Kromě toho, při přímém prodeji na trhu se sníží počet prostředníků, čímž se zvýší výdělek producenta. A ten může dále přispívat k rozkvětu regionu.

Lokální a udřený
Čtyřiatřicetiletý Karel Havrda šel spát někdy po jedenácté, tak jako ostatně každý den. Vstával v pět. Ještě rychle nasvazkoval mrkev, nachystal do beden celer, okurky, rajčata a před sedmou už vyjížděl ze svého statku v Syrovíně směr Zlín. V osm už stál jeho stánek v tržnici Pod Kaštany.

Je to docela malý trh, zhruba dvě desítky stánků ve středu Zlína, na rušné cestě mezi autobusovým nádražím a náměstím. A skoro každý, kdo tudy projde, odchází s nákupem.

„Máme lidi naučené, že si sem pro to dojdou. Jednou to zkusí a pak už nechodí jinam,“

říká pan Havrda. Každý pěstitel má svoji „sortu zákazníků“, i on žije hlavně ze stálých kupujících.

„Já vím, co v té zelenině je. Nestříkám to, hnojím jen hnojem, opylují mi to čmeláci,“ vysvětluje. I na stánku se k zelenině chovají s péčí, prodává ji většinou maminka pana Havrdy, která ji umí přebrat a nabídnout. Jeho zelenina je prostě „o něčem jiném“.

Pan Havrda je typický malý pěstitel. Má dva hektary polí, obhospodařuje je s manželkou a jednou brigádnicí a cenám velkoproducentů nemůže konkurovat. Kdyby měl své zboží nabízet do velkoskladu, neuživil by se. „Když pěstuju v malém, za ty jejich ceny to nikdy nevypěstuju,“ povídá. Prodejem na trhu se uživí (osmdesát procent produkce prodá právě v tržnici Pod Kaštany, zbytek rozveze do restaurací). Zbude mu i na investice, opravuje usedlost, staví fóliovníky. To je další stránka věci: pokud chceme mít na venkově malebné statky drobných rolníků, je potřeba mít pro ně ve městech trhy.

Ve dvou nejbohatších tuzemských městech je poměr k trhům zásadně odlišný.

Havelák a Zelňák
Zelný trh v Brně a Havelský trh v Praze. Oba jsou to historické trhy s tradicí až do středověku. Oba přečkaly staletí, a dokonce i padesát let socialismu; výpěstky malých pěstitelů se tam směly prodávat i tehdy. V posledních dvaceti letech se však každý vydal úplně jiným směrem.

V Brně na „Zelňáku“ nařizuje tržní řád prodávat více méně jenom ovoce a zeleninu. Za stánek se tady platí jen malý poplatek, od padesáti do osmdesáti korun za den. Výsledkem je živé tržiště, plné moravské zeleniny. Rajčata tu stojí od patnácti korun a člověk si může vybrat, jestli chce raději z Tvrdonic, nebo Pohořelic.

Na pražském „Haveláku“ omezení sortimentu není a ceny za nájem jsou tu vysoké (od pěti set korun za den, neboli desetkrát víc než v Brně). Obsadili ho tudíž prodejci suvenýrů a dalšího výdělečného zboží. Pěstitelé tam minulé úterý prodávali jenom tři, zbytek zelinářů má zboží z velkoobchodu, něco jsou údajně i vyřazené zásoby supermarketů. Rajčata tady stojí dvakrát víc než v Brně a teď, uprostřed tuzemské rajčatové sezony, jsou buď z Francie nebo ze Španělska.

Tak ale správný veřejný trh nevypadá. Snad se už brzy rozvine prodej na nových trzích: v Krči u nemocnice a na náplavce u Palackého náměstí. Spotřebitelé nejen v Praze, ale na celém světě chtějí autentická místní rajčata a zboží s příběhem.