O zbytečné kráse

Kdyby dnes Charles Darwin začal poutavě vyprávět o tom, jak vějíř páva svou nádherou působí na estetický cit pavích slepic, dočkal by se výsměchu. Po straně by ho pak nejspíš někdo – s respektem k zasloužilému, ale pomýlenému vědci – upozornil, že se dopouští nemístného antropomorfismu. Paví slepice přece žádný estetický vkus nemají, dělají, co jim nakazují geny a libido. Příroda se neřídí estetickými hledisky, která si subjektivně vytvořil Homo sapiens, a biolog, který o nějakém organismu prohlásí, že má estetické cítění, se dopouští nepřesné metafory, nebo dokonce nepřípustné hereze. (Darwin přirovnával estetický cit pavích slepic k nedokonalému vkusu lidských domorodých etnik, „divochů“.)

Stačí ale k vysvětlení všech forem, barev, tvarů, zkrátka veškeré rozmanitosti estetických projevů, které u živých tvorů nacházíme, jen náhodné mutace a přírodní výběr? Jak mohlo třeba vzniknout něco tak bizarního jako parohy jelenů a rohy dutorohých přežvýkavců? Zaprvé jsou svým nositelům dost na obtíž: omezují jejich pohyblivost a zvíře musí na jejich stavbu každoročně sehnat až 15 kilogramů kalciumfosfátu, aby po roce svoji keřovitou okrasu zase shodilo. Nemluvě o vyhynulém veledaňkovi druhu Megaloceros giganteus, jehož parohy vážily tolik jako celá kostra – 50 kilogramů. Poněkud přerostlá okrasa se zřejmě dokonce stala příčinou vyhynutí úctyhodného…