S Twitterem na barikádách
140 znaků, které mění svět. Zatím nevíme, jestli k lepšímu
Sociální sítě na internetu jsou od toho, aby lidi spojovaly, ta momentálně nejdiskutovanější z nich ale dokáže i pořádně rozdělovat. Je Twitter jen žrout času, ten nejpovrchnější způsob, jak svůj život zahltit banalitami? Nebo ve své jednoduchosti geniálně efektivní způsob komunikace, který dokáže konkurovat Googlu a straší diktátory celého světa? Vyhraněných názorů na smysl jen tři roky staré internetové služby najdeme na síti požehnaně. Twitter zkrátka nenechává nikoho v klidu. Zvláště poté, co letos nečekaně účinně asistoval protestujícím při dvou revoltách proti autoritářské státní moci – v Moldavsku a Íránu.
Lehká droga
Pro kritiky, kteří vyčítají internetu povrchnost, těkavost a nekončící množení banalit, není snadnější cíl než Twitter. Potkává se v něm snad všechno, co rezervovanější povahy na síti odpuzuje. Ústřední myšlenkou sociálního serveru je umožnit přátelům a známým, aby se navzájem zasypávali proudem krátkých zpráviček o tom, co právě dělají. Přepisy takových denních konverzací, které rády přinášejí média, obvykle začínají ranní kávou a končí večer u baru nad pátým pivem. Ve Twitterem nedotčených čtenářích vyvolávají oprávněný úlek: opravdu chci, aby na mě celý den vyskakovaly z počítače a mobilního telefonu zprávy o tom, kdo se jak najedl?
Ne náhodou se slovo závislost objevuje v souvislosti s touto sociální sítí často – zvenčí nepochopitelná zvědavost na všední chvilky přátel má po nástupu do vlaku jménem Twitter evidentně tendenci měnit se v posedlost. O výpovědi uživatelů, kteří museli službu zrušit nebo radikálně redukovat, aby se z ní nezbláznili, není nouze. Přidáme-li k tomu ještě fakt, že pisatel zprávy se musí vejít do 140 znaků – na nějaká zvláštní moudra tedy není místo – a že na Twitteru jen kvete kult celebrit, pak znechucení nad hračkou, která uvrhá lidstvo do pasti nutkavého tlachání o ničem, může být kompletní.
Taková past skutečně existuje, obhájci Twitteru však namítají, že je mnoho způsobů, jak se jí vyhnout. Výhodou maximálně jednoduché služby totiž je, že ji můžete využít skutečně jen jako nástroj, zatímco cíle si volit sám. Mnoho lidí tak Twitter využívá k rychlé výměně odkazů, tipů a rad v rámci své profese nebo zájmu. Twitter je udržuje v obraze, pomáhá jim shánět práci. Diskusní skupiny, které spontánně vznikají nad společenskými událostmi, umožňují velmi jednoduchou účast a umocňují pocit sounáležitosti. Inteligentnímu vyhledávání v rámci archivu starých zpráv předpovídají znalci velkou budoucnost – tím, že si uživatelé Twitteru zpravidla vyměňují informace o novinkách, má prý šanci konkurovat Googlu, jehož algoritmus preferuje starší odkazy.
S dobrým záměrem a zdravou mírou se zkrátka tato lehká droga internetu dá užívat k osobnímu i obecnému prospěchu.
Mysl davu
Nepokoje v Moldavsku a Íránu daly zastáncům nečekaně za pravdu – podceňovaný Twitter, kterého si Ahmadínežádovi internetoví cenzoři ani nevšímali, posloužil demonstrantům jako důležitý nástroj při organizaci protestů. Twitter všechny překvapil.
Úspěch na internetu se zdá být nevyzpytatelný, pozadí „twitterových revolucí“ ale jedno pravidlo odhaluje: na cestě k masové oblibě a využití nestojí potenciál v podobě informační hodnoty, ale potenciál ve schopnosti propojovat. A v tomhle je Twitter geniální. Stal se hlavní platformou smutnění nad smrtí Michaela Jacksona, kanálem solidarity s Íránem, osvědčuje se při každé živelní pohromě.
Je informačně mnohem rychlejší než klasická média – první zprávy z místa teroristického útoku v Bombaji byly na Twitteru jako první. Také v Íránu, kam místní úřady nevpouštěly novináře, plnil do jisté míry zpravodajskou funkci. Oživil tak diskusi, jestli mohou internetové aplikace druhé generace nebo blogeři zastoupit novináře. Paradoxně ovšem právě Twitter sám dobře ilustruje, proč to nepůjde. Je superrychlý, je všude – ale není důvěryhodný. Značné množství fám a dezinformací (některých pravděpodobně cíleně vypouštěných íránskou propagandou), které prolétlo webem při íránském konfliktu, ukázalo, že tato síť je rozbouřenou kolektivní myslí davu se všemi nevýhodami. Dokáže upozornit na problém, rychle a nahodile sbírat informace, ale ne je vyhodnocovat a ověřovat.
Rychlý a překvapivý nástup Twitteru podtrhl čím dál zřetelnější nepoměr, který v současném internetu panuje. Úspěch mají ti, kdo propojují (sociální sítě, torrent portály, vyhledávače), byť se jejich nápady mohou občas jevit jako dětinské. Strádají naopak ti, kdo vyrábějí obsah, který stojí peníze (média, zábavní průmysl). Dnes už je jasné, že ti první ty druhé nedokážou nahradit, ale kyvadlo se zatím evidentně nechystá měnit směr.
Více v Rubrice Trendy na str. 58 - 59.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].