Vězení Gaza

Tomáš Tožička před několika dny na žádost předsednictva Pirátů stáhl kandidaturu v doplňovacích senátních volbách na Teplicku. Tožička čelil kritice kvůli vyjádřením na sociálních sítích. Pobouření vyvolal zejména příspěvek z jeho bývalého facebookového profilu, v němž psal o „brutální okupaci Palestiny“ a genocidě jejích obyvatel izraelskými okupačními vojsky a který doprovodil koláží spojující Davidovu hvězdu a hákový kříž. Jeho post byl reakcí na článek o Pásmu Gazy, který Respekt otiskl v roce 2009 a který tak nyní výjimečně odemykáme: 

Ten neklidný pruh země mezi Egyptem a Izraelem vzbuzuje skoro bezvýhradně nechuť a obavy. Přitom na něm hodně záleží. Paradoxně po lednové válce s Izraelem dostala Gaza velkou šanci svůj osud změnit. Zatím však o něj Palestinci zápasí sami mezi sebou.

V centru Gazy, hlavního města palestinského území stejného názvu, je jediný obchod specializovaný na suvenýry. Přirozeně palestinské suvenýry. Stojí na jedné z rušných ulic města, na dohled odsud se tyčí trosky Izraelci rozbombardované budovy nového palestinského parlamentu, na druhé straně přes ulici jsou zbytky sídla místní policie, nyní rovněž po zásahu izraelskou raketou.

Obchod ovšem stejně jako všechny civilní budovy v okolí přečkal bez újmy, teď je zase plný zboží a prodavač na chodníku netrpělivě vyhlíží nějaké zákazníky. Prodávají se tu třeba trika s rozesmátým Jásirem Arafátem, zelené pásky přes hlavy, jaké nosí islámští radikálové, klíčenky s obrysem velké Palestiny, plakáty starého Jeruzaléma nebo mapy, na nichž se Izrael jmenuje Palestina. Když chce ale prodavač zaujmout pozornost ojedinělého zákazníka, sahá do regálu pro poslední hit nabídky – hrnek s anglickým nápisem Gaza – největší vězení na světě. „Tak tady žijeme, rozumíte?“ pomrkává prodavač a zasměje se tak, jak by se možná zasmál dobrému vtipu.

Nevyhlášenou soutěž o „největší vězení“ by Gaza zřejmě nevyhrála (Severokorejci o tom vědí své), o nejpodivnější ale možná ano. Ještě před devíti lety lidé z Gazy celkem volně jezdili do Izraele za dobře placenou prací nebo příbuznými na Západní břeh Jordánu. V roce 2000 ale Palestinci rozpoutali protiizraelské povstání, radikálové začali organizovat sebevražedné atentáty a Izrael své hranice s Palestinci uzavřel. To znamená i s Gazou.

Placka podél Středozemního moře – ve srovnání s Prahou o čtvrtinu menší a o polovinu lidnatější – je dnes obehnána zdí a ostnatými dráty. Hraniční přechod z „bratrské“ egyptské strany otevírá jen nárazově. Naposled to bylo na pouhé dva dny předminulý víkend, když před tím byl déle než měsíc zavřený. Projít obvykle smějí jen předem objednaní lidé (třeba studenti, kteří jezdí na univerzitu do Káhiry) nebo vážně nemocní směřující do arabských nemocnic, lepších, než jsou ty v Gaze. Jinak egyptské úřady přístup do Gazy a z Gazy neumožňují mimo jiné i proto, že podobně jako Izrael považují vládnoucí hnutí Hamás za nepřátelské a nebezpečné (Hamás je odnož Muslimského bratrstva, které je v Egyptě oficiálně zakázané).

Jediný spolehlivě fungující vstup do „největšího vězení světa“ je paradoxně z Izraele. Pouští ale jen humanitární pracovníky, novináře nebo Palestince se speciálním povolením, které běžný člověk prakticky nemá šanci získat. A nejde o lecjaký přechod. Pohraniční budova překonává všechno, co si lze na podobném místě představit. Podobá se spíš letištní hale, v níž je člověk odbavovaný postupně. Přitom prochází několika uzavřenými prostory, kde dostává z reproduktoru pokyny, jak postupovat, kam se otočit, jakými dveřmi či turnikety vstoupit do další části. Zavazadla se rentgenují ze všech úhlů, zatímco lidé vstupují do prosklené bubliny, kde musí předpisově roztáhnout nohy, zvednout ruce s dlaněmi vzhůru, aby je jako v akčním filmu mohl obkroužit jakýsi lidský skener, jehož snímky si pak dlouze prohlíží personál na „velíně“ zavěšeném u stropu haly, vysoko nad celým tím labyrintem.

S tím kontrastuje pohraniční stanoviště na palestinské straně, kam návštěvník dorazí po zhruba půl kilometru chůze po silnici plné stop po nedávné válce. Pokud izraelské stanoviště vypadá jako letištní hala, to hamásovské jako rezavá plechová zastávka autobusu z Česka 80. let, kde veškerá kontrola spočívá v zápisu do velké úřední knihy.

Podobné jako na zemi je to i ve vzduchu a na vodě. Vzdušný prostor hlídají izraelská letadla a moře, jak je dobře vidět na obzoru i přímo z dlouhých písečných pláží, izraelské vojenské čluny, které dál než několik kilometrů od břehu nedovolí vyjet ani rybářským člunům. Přesto si však dnešní Gazu nelze představovat jako místo plné deprese, kterému se každý raději vyhne. Příkladem je třeba Brit jménem Rod, padesátník s šedivými vlasy na ramena, který právě sedí v zahradní restauraci Ramna House, jednom z hotelů v centru města. Doma v Anglii se živí prodejem realit, do Gazy ale nic prodávat nepřijel. Naopak, hodlá si něco odvézt.

Rod je zkrátka jedním z obyvatelů Západu, kteří jezdí na neobvyklá místa realizovat své neobvyklé projekty. Sedl do dodávky, dojel do Španělska, pak Maroka a severem Afriky až do Egypta, kde mu auto popsaly děti nápisy, z nichž je zcela zřejmé, na jaké straně v izraelsko-palestinském konfliktu majitel auta stojí. Pak se Rodovi povedlo přiřadit ke konvoji a projet do Gazy, kde začal obcházet místní školy. V nich se domluvil s učiteli, že mu děti namalují válku s Izraelem tak, jak si ji pamatují. Teď má desítky kreseb a komiksů, které chce vzít do Evropy, tam je vystavit, vydělat nějaké peníze a poslat je zpět do Gazy. „Tenhle kluk viděl, jak mu tanky rozstřílely dům a pak i souseda, který vyběhl ven a mával palestinskou vlajkou,“ vytahuje Rod svůj nejlepší „úlovek“ a popotahuje si šálu s palestinskými symboly, která mu visí kolem krku.

Sám Rod není žádný propalestinský radikál, spíš klasický evropský levicový kritik Izraele a zastánce nezávislé Palestiny. Je také dokladem toho, že dnešní Gaza ani po třítýdenním ostřelování Izraelem se nemusí nutně jevit jako beznadějně místo, kde se jen truchlí a kují plány proti izraelskému „agresorovi“. V Rodově provizorní kanceláři v zahradní hotelové restauraci se střídají jeho palestinští známí, mnohdy lidé, kteří útokem Izraele přišli o mnoho peněz, družně se dohadují, za jak dlouho se i tady bude žít normálním životem. Rod odhaduje, že možná už za pět let, a pak nahlas uvažuje, že si koupí na pobřeží dům a stráví tu penzi. „Bude to dobrá investice,“ pohupuje svými šedivými vlasy. Pomyslím na kilometry a kilometry prázdné pláže podél celé Gazy a hned pak na vousaté zachmuřené chlapíky střežící se samopaly každou větší křižovatku. „S Hamásem v kuchyni?“ ptám se a pokouším se Rodův úsměv opětovat. Rod ale námitky nepřipouští: „Lidi taky jezdí na důchod do Thajska a tam je to teď horší.“

Tady byla továrna

Život v izolaci od okolního světa je komplikovaný hlavně teď po lednovém izraelském útoku. Přesto se Gaza nadechuje k normálnímu životu. Přesněji řečeno normálnímu na zdejší způsob, jak tu místní zažili před lednovou válkou. Fungují hotely, obchody, restaurace. V nich se platí izraelskými penězi, mobilní telefonní síť obsluhuje palestinský operátor ze Západního břehu. Nemocnice mají paradoxně lepší možnosti než před válkou, protože dostaly pomoc v podobě zásilek léků a lékařského personálu ze zahraničí. Obnovit veřejnou dopravu bylo také snadné, v Gaze stejně jako na Západním břehu totiž funguje na spontánním modelu sběrných taxíků. Pokud jde o zábavu – organizovaný sport po hamásovském převratu prakticky skončil, stálá kina v Gaze také nefungují, občas se ale promítá v několika kulturácích, kam se dá sem tam zajít i na lidovou hudbu nebo zdejší básníky a jejich recitaci.

Největším terčem války bylo město Gaza, kde žije asi polovina z milionu a půl obyvatel pásma. Je tu taky docela dobře vidět, že izraelské střely z třítýdenní ofenzivy mířily poměrně přesně. Podle odhadů bylo zničeno možná devadesát procent budov nějak spojených s činností islámistického, ostře protiizraelského hnutí Hamás. Kromě parlamentu i ministerstva, policejní stanice, armádní budovy. Gaza však nepřipomíná obrázky známé třeba z Grozného v Čečensku. Kolem zasažených železobetonových vládních budov bývá další zástavba neporušená, byť výjimky se najdou – například jedna z městských nemocnic nebo kulturní dům.

Horší je to na periferiích, kde se zřejmě víc bojovalo a kde Izraelci ničili například velké rodinné vily, hlavně ale průmyslové zóny na severu a východě města. Nešlo o žádné velké továrny, spíš o drobnější provozy typu betonárka, mlékárna, jatka, třídírna kovů nebo autoprovozy.

Na kraji města bydlel i Jusuf Abú Eida. Měl tu tři provozy na výrobu stavebních hmot, které zaměstnávaly zhruba sto lidí. Kousek odtud i bydlel – on a jeho velká rodina měli vedle sebe postaveny čtyři velké vily. Těsně před invazí tu Izraelci rozhazovali z letadla letáky s výzvou, že se chystá pozemní útok, a lidé proto musí odejít do bezpečí. Jusuf Abú Eida s celou početnou rodinou stačili odejít. „Když jsme se pak vrátili, stál tu už jen jeden dům,“ říká Abú Eida uprostřed betonových ruin. Všechno ostatní včetně celého podniku bylo srovnané se zemí.

Podle válečných svědectví Izraelci některé domy v okrajových částech města včetně této prohledávali a někdy pak cíleně ničili, aby se v nich nemohli schovávat bojovníci Hamásu. Podnikové areály i auta v nich zaparkovaná rozstřílely tanky nebo rozjezdily buldozery. V této části města se také odehrávala největší dramata: někteří lidé odmítli opustit své domy a byli pak řadu dní zavřeni uprostřed bojů bez vody. Někteří se pokusili utéct a nedoběhli včas do bezpečí. Právě odtud pochází nejvíce dramatických scén, o nichž později informovala západní média. Scén, při nichž umíraly děti a staré ženy, které jejich otcové a synové posílali ven v naději, že je Izraelci nebudou považovat za nebezpečí a ušetří je své střelby.

Po válce se někdo ze zdejších rezidentů vrátil do svého, někdo si pronajal dočasné bydlení jinde, ti nejméně šťastní přežívají v malých stanových táborech, které vyrostly přímo mezi ruinami domů. Například Hajad Abú Samsa měl štěstí, Izraelci si ve čtyřpatrové vile jeho rodiny zřídili na dva týdny vojenské stanoviště. Spoustu nábytku zničili, zahradu i bazén rozjezdily tanky, na zdích jsou stopy od kulek, dům ale stojí. Abú Samsa navíc patří k menšině zdejších šťastlivců s pravidelným příjmem.

Jako ministerský úředník nespojený s Hamásem musel sice po uchvácení moci Hamásem před dvěma roky opustit práci a je doma, od palestinské samosprávy ale dál dostává poměrně slušný plat pěti tisíc šekelů (zhruba dvacet pět tisíc korun při cenách srovnatelných s Českem). Návštěvu už tedy může usadit do nových křesel, která si po válce pořídil, nejvíc starostí mu dělá obnovení satelitní antény. „Už zase chytám signál z Polska,“ říká někdejší student Varšavské univerzity. „Pořád to ale není ono, Izraelci mi přeřízli kabely a v Gaze se nedají sehnat nové.“

Řada jeho sousedů ale takové štěstí neměla. Jejich betonové stavby zhroucené do jakéhosi sendviče teď čekají na nějaký velký stroj, který by tu změť betonu a drátů dokázal rozebrat a odvézt. Zatím si na nich hrají party dětí, na několika volných pláccích se kope fotbal. Směrem od města se táhne nekonečná rovina polí sem tam ošperkovaná palmami.

Také rodina Jusufa Abú Eidy si ve městě pronajala byt (jediný dům, co jim zbyl, je vypálený). Hlavně teď čeká, až bude moct obnovit podnikání. Úředníci z vládního Hamásu a pak i z OSN nedávno přišli udělat inventář škod. Sám Abú Eida spočítal své újmy na dvanáct milionů dolarů a říká, že spoléhá na peníze, které mají do Gazy přijít na rekonstrukci zničené země od světového společenství. Žádné peníze však dosud k dispozici nejsou. Zatím se tedy alespoň pustil do informační ofenzivy. Nechal si vytisknout barevný leták s fotografiemi svého podniku před válkou a teď po válce, kdy skončil v ruinách, a leták rozdává každému, kdo by mohl třeba jen teoreticky výplatu škod popostrčit dopředu.

Musí to uvolnit

Před sídlem zdejší pobočky UNDP neboli agentury OSN pro rozvojové projekty položené v jedné z klidných a zcela nepoškozených částí města se tísní hlouček lidí. Přišli se zeptat na možnou finanční pomoc. Výlučně palestinští zaměstnanci UNDP je ale nabádají k trpělivosti. „Zatím jsme byli schopni rozdělit jen nejnutnější dočasnou pomoc, na víc nemáme,“ říká Tamer Kvarmut, jeden z vedoucích pracovníků UNDP. „V Gaze je kvůli blokádě krize hotovosti. Ani teď nemáme dost peněz na naše operace a na rekonstrukce zničených staveb už vůbec ne.“

Na dárcovské konferenci v egyptském Šarm aš-Šajchu v březnu se Spojené státy, Evropská unie a další země dohodly, že na poničené Pásmo Gazy věnují čtyři a půl miliardy dolarů. Jako pomoc to vypadá slibně, její dotažení do reálné podoby však nebude snadné. První problém je peníze do Gazy dostat, druhý jak je vlastně utratit.

Od léta 2007, kdy Hamás plně uchvátil moc a své politické konkurenty vyhnal nebo rovnou pozabíjel, není vzhledem k izraelské blokádě možné do Gazy poslat větší objem peněz ani dovážet téměř žádné zboží. „Dva roky sem můžeme dovézt jen potraviny, benzin a některé další základní potřeby,“ říká Tamer Kvarmut. V praxi to znamená, že dovnitř nelze legálně dostat ani téměř žádný stavební materiál. To byl problém už před válkou, kdy se ale něco vyrobilo přímo v Gaze, něco se propašovalo tunely pod egyptskou hranicí. Teď, kdy je třeba opravit tisíce staveb, je to ovšem mnohem horší. Nic nejde dovézt a vzhledem k zničení průmyslu v Gaze ani vyrobit. „Dokud Izrael nezmírní blokádu, nepůjde sem dovézt jediný pytel cementu a nic se neopraví,“ říká Kvarmut. Použít v tomto směru nejde ani egyptskou hranici – vylučují to egyptské dohody s Izraelem a z pohledu UNDP také fakt, že hranice dosud nebyla mezinárodně uznaná.

I Tamer Kvarmut předpokládá, že Izrael mezinárodnímu společenství nakonec ustoupí. Zatím ale židovský stát podmiňuje zmírnění blokády jedním „detailem“: že napřed musí skončit nadvláda Hamásu nad Gazou. Izrael má totiž strach, aby Hamás nepoužil trubky a další železo na výrobu svých jednoduchých raket Kásam, které pak z různých soukromých domů, dvorků mešit či polí střílí na izraelské osídlení jen několik kilometrů za hranicemi Gazy. Dovoz cementu pak Izrael blokuje kvůli tomu, že by z něj vládnoucí Hamás stavěl svá nová sídla a úkryty.

Řada umírněných Palestinců při rozhovoru s novinářem z Evropy řekne, že střílení raket Kásam na Izrael je chyba a že tím Palestinci nic nezískají. Na druhou stranu ale odmítají připustit, že kvůli kásamům byl Izrael v právu. „Izrael chce prostě Gazu zničit, tak je to. Kásamy si vzal jen jako zástupný důvod,“ říká historik Abdulláh Abú Samsa. „Ze Západního břehu žádné rakety nelétají, a přesto tam vidíme izraelskou agresi. A pak – srovnejte si ty následky: jaké škody udělaly palestinské rakety v Izraeli a izraelské u nás? Nedá se to srovnat.“ I sekulárně a demokraticky orientovaný novinář Chálid Lubbad pracující pro tiskovou agenturu Ramattan si myslí, že kásamy jsou jen záminkou. „Izrael se rozhodl zničit palestinskou ekonomiku, chce nám to tu naprosto znechutit, abychom někam odešli.“ Podobně mluví téměř všichni oslovení, kteří by se vzhledem ke svému vzdělání a politické orientaci dali označit za moderně smýšlející Palestince.

V tunelu

Lehké podání ruky, pak jemné naznačení polibku tak, že se tváře obou mužů několikrát za sebou jemně dotknou, několik tichých slov na uvítanou. Arabové si umí uvítací rituál opravdu vychutnat. Nadil Abú Alvan právě přijímá návštěvu v pokoji určeném pro hosty. Takový pokoj je v každé jen trochu majetnější arabské domácnosti. Podél stěn má gauče a křesla, uprostřed stůl, na kterém je čaj. Na zdích jsou obrázky Mekky a Jeruzaléma a pečlivě zarámované, ozdobně psané úryvky z Koránu. Výzdobě ale dominují fotografie sotva dvacetiletého muže v bojovém postoji, s přísným pohledem a samopalem v ruce. „To byl můj nejstarší syn,“ říká Abú Alvan. „Před šesti lety ho náhodně zabila izraelská bomba. Nebyl to ale hrdina, ten samopal je jen stylizace pro fotografii. Víte, takový postoj symbolizuje naši mládež.“

Evropský čtenář by víc než slovu „hrdina“ rozuměl slovu „terorista“ či „islámský radikál“, o to se ale tady nemá smysl přít. Stejně jako o to, když se při debatách s Palestinci včetně těch nejvzdělanějších mluví o „mučednících“ místo nám srozumitelných „sebevražedných atentátnících“.

Jsme v Rafáhu, prašném malém městě na jižním konci Gazy kousek od egyptské hranice. Pro pana Abú Alvana, člena vedení místní univerzity, je důležité, že výuka se brzy po konci války naplno rozběhla. Ostatně chodí tam i jeho dvě další děti. Syn studuje učitelství, dcera angličtinu. Vzhledem k možnostem v Gaze jsou to perspektivní obory. Oba totiž vytyčují cestu k jediné jistější práci, která se dnes v Gaze mladým lidem nabízí: ve státní službě (placené z peněz Evropské unie a dalších dárců) nebo v mezinárodních humanitárních organizacích. Kdo podobné místo nesežene, obvykle končí bez práce, což teď po lednové válce postihuje podle odhadů sedmdesát procent populace Gazy. Tito lidé pak obvykle žijí z podpory příbuzných na Západním břehu a jinde v zahraničí nebo ze státního platu někoho z rodiny. I v Gaze platí zlatá asijská zásada, že velké soudržné rodiny přežijí snáz než jednotlivci.

Rafáh vždy bylo město bez průmyslu a je i teď. Lidé jezdili pracovat do Izraele nebo se nechávali zaměstnávat na zeleninových plantážích v židovských osadách. Hranice jsou teď ale uzavřené, osadníci odešli a zbyly po nich jen rezavé konstrukce bývalých skleníků. Největším byznysem se tady stalo pašování zboží pověstnými podzemními tunely pod egyptskou hranicí, které „zaměstnávají“ podle odhadů až šest tisíc lidí. Počet tunelů se odhaduje na něco kolem pěti set a v Izraeli a na Západě bývají často zmiňovány v souvislosti s pašováním zbraní a peněz pro potřeby Hamásu. To se samozřejmě děje, už méně se ale uvádí, jak jsou tunely vzhledem k izraelské blokádě důležité pro život v Gaze vůbec.

Jde dnes totiž o jedinou cestu z Gazy ven a naopak. Tunely se proto „dováží“ všechno možné – počínaje potravinami, přes stavební materiál, naftu, součástky do aut, zboží do značkových obchodů s elektronikou, až po hospodářská zvířata. Izrael se průběžně snaží tunely bombardovat. Po poslední dávce v lednu se počet tunelů snížil, jak se ale přesvědčil i reportér Respektu, rychle se je daří obnovit. Na straně Gazy, kde Izrael může shazovat své bomby, totiž tunely začínají bezprostředně u hranice, drtivá část délky se pak táhne až na egyptské straně, kde jsou možnosti izraelských bombardérů omezené.

Vzhledem ke své klíčové ekonomické roli jsou tunely velmi cenným majetkem, který se podle místních zvěstí prodává až za 150 tisíc dolarů. Majitelům pak dokážou ročně vydělat údajně až 50 tisíc dolarů. Najít v Rafáhu a okolí tunely není těžké, dřív začínaly pod některým z domů podél hranice, po jejich rozbombardování Izraelem jsou dnes vchody obvykle zakryté celtami. Vzhledem k velkým penězům, které se kolem tunelů točí, a samozřejmě také riziku dalších izraelských útoků majitelé tunelů návštěvy novinářů rozhodně nevítají. Cesta do tunelů tedy vede přes poplatek (v Rafáhu se mluví o sto dolarech za „exkurzi“ s focením) nebo – jak to udělal i Respekt – přes domluvu s někým z vlivných lidí ve městě.

Tunel, který jsme díky tomu navštívili, byl v lednu také částečně zasypaný, jen ale na svém začátku a rychle se jej povedlo obnovit. Tunel nutí sednout na bobek nebo na kolena, strop podepírají jednoduché výdřevy. Podél sedm set metrů dlouhé stěny je natažená elektřina a telefon na dorozumívání. Zboží se dopravuje v uříznutých barelech zapojených do jakéhosi vláčku za sebe, který se tam a zpátky tahá pomocí elektrického navijáku. V tunelu neustále pracuje několik mladých mužů, kteří v případě potřeby lezou sem a tam, mají tu jídlo a matrace na spaní. „Nejsme jen dělníci, jsme taky podílníci našeho tunelu,“ říká jeden z mladých mužů. Tunely podle místních lidí fungují se souhlasem místní radnice, která údajně za jejich provoz pobírá určité poplatky.

Palestinci proti Palestincům

Je nedělní podvečer a v hlavním městě Gaza je rušno. Tisíce převážně mladých mužů táhnou ulicemi, mávají zelenými prapory a vykřikují hesla na podporu Hamásu. Nepřítelem – jak je mezi Palestinci v posledních letech obvyklé – není Izrael, ale konkurenční Fatah, vládnoucí na druhém palestinském území: Západním břehu. Celý tenhle rozruch přivodil včerejší incident, kdy policista Fatahu postřelil na Západním břehu člena Hamánu, a příznivci tohoto islamistického hnutí v tom vidí promyšlený útok nepřátelské frakce, proti němuž je teď potřeba se ozvat. „Taky se říká, že šlo o rodinnou při, policista je chtěl usmířit, a přitom omylem vystřelil,“ namítá jeden z mužů přihlížejících na chodníku. Tomu ale mladíci s prapory evidentně nevěří. Teprve večer se rozruch uklidňuje.

Nesmiřitelný konflikt islamistického Hamásu a umírněného Fatahu palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse je problém, který obyvatele Gazy dál tlačí ke dnu. Cíle mají obě hnutí stejné – nezávislý palestinský stát s hranicemi z roku 1967, než Izrael po útoku okolních arabských států obsadil Západní břeh, východní Jeruzalém ustavit jako hlavní město a uznat právo palestinských uprchlíků na návrat do bývalých domovů v dnešním Izraeli. Liší se v prostředcích – Fatah sází na jednání a spolupráci s Izraelem, Hamás na konfrontaci.

Po mírových jednáních v Oslu v roce 1993 se uskutečnily první palestinské volby, kterých se Hamás neúčastnil, a dalších třináct let tedy na Západním břehu a v Gaze vládl Fatah (samozřejmě v mantinelech vytyčených Izraelem). Druhé volby v roce 2006 už ale Hamás v Gaze se ziskem téměř 70 procent hlasů vyhrál. „Byla to do velké míry emoční volba, lidi prostě chtěli změnu,“ vysvětluje lékař gazské nemocnice Allam Naíf. V očích průměrného voliče z Gazy nebyl Hamás zkorumpovaný jako konkurenční Fatah a měl pověst důsledného bojovníka proti nenáviděnému Izraeli. Nikdy neuznal jeho existenci a během poslední intifády organizoval proti lidem v Izraeli sebevražedné atentáty, které běžní Palestinci považují za legitimní způsob boje. Na námitky, že jde o terorismus, pak obvykle odpovídají větou, že izraelská armáda taky po sobě nechává mrtvé palestinské civilisty a že všichni Izraelci jsou vzhledem k tamní všeobecné branné povinnosti vlastně vojáci. „Sebevražedné atentáty začaly kvůli okupaci a každý národ má právo proti okupaci bojovat,“ podtrhuje to historik Adbulláh Abú Samsa.

Po volbách 2007 vznikla napřed společná vláda Hamásu s Fatahem. Život pod radikálními islamisty se výrazně zkomplikoval před dvěma roky, kdy Hamás násilím převzal celou vládu a konkurenty z hnutí Fatah buď pozabíjel, nebo vyhnal za hranice. Při bojích v ulicích Gazy tehdy zahynulo podle odhadů šest set lidí.

Z té doby má dodnes ve své kanceláři stopy po kulkách i Ashraf Junah. Jako poslanec Fatahu za obvod Rafáh je mezi svými spolustraníky jedním z posledních, kdo nátlaku Hamásu odolává a stále pracuje. Nikoliv přímo v parlamentní budově (stejně z ní jsou teď trosky), ale mezi voliči. Každé ráno chodí do kanceláře v centru města, kde jej obklopuje deset patnáct mužů. Po večerech se účastní debat s lidmi, někdy chodí rozdávat humanitární pomoc. Největší drama zažíval v srpnu 2007, kdy i dva měsíce po hamásovském převratu odmítal svoji práci poslance vzdát. Urychlit to tedy přišli asi čtyři desítky hamásovců, kteří vtrhli do jeho kanceláře. Střílelo se a Junah skončil v nemocnici. To se pak opakovalo ještě u něj doma, kde ho prý několik hodin drželi v zajetí. „Nevzdal jsem se a teď už z nich nemám strach,“ říká s obrazem Jásira Arafáta za svými zády.

Kromě útoků na politické konkurenty Hamás omezil svobodu slova, zastavil prodej novin spojených z Fatahem, zrušil televizní vysílání, povolil pouze vlastní kanál a vlastní noviny. Mluvit otevřeně o politice před neznámými lidmi se lidé v Gaze bojí. Milion a půl obyvatel Gazy dostal do ekonomické izolace. Hned po tomto převratu totiž uzavřely Egypt a Izrael pro Palestince a jejich zboží hranice. Zatímco zboží lze nějak propašovat tunely, s lidmi je to horší. Ti se dostali do začarovaného kruhu politiky a byrokracie. Například cestovní pasy pro lidi z Gazy vydává stále palestinská vláda v Ramalláhu na Západním břehu, kam ale běžný člověk z Gazy nemůže. I kdyby tedy nakonec pas získal, bude podepsaný úředníky Fatahu, a Hamás v Gaze je proto nemusí uznat. Na druhou stranu pasy vydané Hamásem by neuznal Egypt ani Izrael a byly by tudíž také k ničemu. „Za ty roky restrikcí jsme si odvykli cestovat a ani se o to nesnažíme,“ říká chirurg a dopisovatel zpravodajských arabských serverů Talal Alšaríf.

Cesta ven z blokády je teoreticky jednoduchá. Vede přes obnovení jakési celonárodní vlády (tedy Hamás plus Fatah) nad Gazou. V posledních týdnech sice mezi oběma hnutími probíhají v Káhiře rozhovory, není ale vůbec jasné, jak daleko je k nějaké dohodě. „Hamás má podmínky. Říká, že nejvíc zkorumpovaní lidé z Fatahu se vrátit nemohou,“ vysvětluje novinář Chálid Lubbad. „Hlavně se chce ale na oplátku vrátit do vlády a parlamentu na Západním břehu. S tím ale Fatah zásadně nesouhlasí.“

Pokud by se Hamás na Západní břeh vrátil, došlo by k paradoxní situaci: výsledkem velké izraelské ofenzivy by nebylo omezení Hamásu, ale naopak jeho návrat na Západní břeh, a tedy celkový vzestup. Navíc by dostal reálnou šanci vyhrát tam příští volby, které by měly být příští rok a které dnes Fatah blokuje. To celé by však bylo nepřijatelné hlavně pro Izrael, který pořád ještě drží několik poslanců za Hamás ve vězení, včetně předsedy parlamentu. (Všechny je zatkl jako odvetu za to, že Hamás před dvěma lety unesl izraelského vojáka Gilada Šalita, který je zřejmě stále držen někde v Gaze.) Šel by ale Hamás zpět do parlamentu na Západním břehu, aniž by požadoval propuštění svých poslanců? A pustil by už konečně zajatého Šalita? Všechno je to zkrátka velmi zamotané.

Nebuďme puntičkáři

Přesto ale z pohledu Izraele výsledek války zatím nevypadá úplně špatně. Předně se nepotvrdily obavy, že válka sjednotí rozhádané palestinské frakce po boku Hamásu proti Izraeli. Rovněž se zřejmě nezvýšila popularita Hamásu v samotné Gaze, jak se mnozí báli. „Pořád je tu hodně lidí, kteří podporují důsledné odmítání Izraele a věří, že tady nějak přežijeme,“ říká mladý lékař nemocnice v Gaze Allam Naíf. „Celkový růst popularity Hamásu jsme ale mohli sledovat jen během války, kdy to bylo hodně emocionální. Teď je po válce a my vidíme, jaká ohromná síla na nás dopadla a že viníkem je Hamás. Taky vidíme, jak se nám vyplatil únos Šalita: Gaza kvůli tomu během dvou let ztratila dva tisíce lidí a to není dobrá bilance. Podpora Hamásu mezi lidmi zůstává, ale není tak velká jako dřív.“

Islamisté sice ve své propagandě pro domácí publikum prohlašují, že uspořádali „festival vítězství“, rakety Kásam nicméně přestaly na okolní izraelská města dopadat. „Nejsme teď terčem izraelské agrese, proto na ni není třeba ani odpovídat,“ říká poradce premiéra vlády Hamásu Ahmed Jusuf, který nyní za Hamás řídí agendu zahraniční politiky. Jeho kancelář ve zbrusu novém komplexu kousek od moře dostala jako většina vládních budov přímý zásah, proto teď spolu se svým několikačlenným týmem úřaduje v provizorní kanceláři na ministerstvu dopravy. „Jsme ale pořád pod okupací a lidé se chtějí bránit,“ dodá s tím, že kásamy mohou opět kdykoliv vzlétnout. Na otázku, jestli to při tak obrovské vojenské převaze Izraele má naději na úspěch, odpovídá: „Vietnam v šedesátých nebo Afghánistán v osmdesátých letech ukazují, že za svobodu se bojovat vyplatí.“

I přes spletitost celého sporu je také pořád naděje, že probíhající jednání mezi oběma palestinskými stranami dopadnou příznivě. Bez toho navíc Hamás zřejmě nepovolí další svobodné volby. I přes silácké řeči izraelské pravice o zničení Hamásu tato strana je a nadále bude realitou a jde jen o to, co nejvíce ji pacifikovat. A řada lidí si myslí, že to může kupodivu jít i diplomacií. I Ahmed Jusuf připouští, že pokud se palestinské vládě v Ramálláhu povede vyjednat s Izraelem „rozumnou mírovou smlouvu“, Hamás ji prý bude respektovat. Ještě nedávno by přitom Hamás jakýkoliv smír s Izraelem odmítal.

Samozřejmě je otázkou, co to je „rozumná mírová smlouva“. Nebuďme ale puntičkáři, to bychom se v izraelsko-palestinském konfliktu nedostali nikam.