Noha mine nohu
Není to složité a jde vlastně jen o jedno. O veličinu nazvanou „walkability“, což by se dalo přeložit asi jako „choditelnost“. Jak má takové choditelné město vypadat, to je otázka na pomezí psychologie a urbanismu, kterou se dnes zabývají experti na celém světě.
Kateřina Šedáková jde opravdu rychle. Je to zřejmě tréninkem, v zimě chodí každý den dva kilometry od tramvaje domů. Mohla by jet také trolejbusem, tahle možnost jí je ale příjemnější. „Nemusím se s nikým tlačit, nikdo na mě neprská žádné bacily. Naopak, spíš se otužím,“ říká svižná padesátnice, když trochu zvolní krok na pěší lávce přes Úslavu v Plzni.
Nová lávka je jedna z věcí, kterou v Plzni postavili pro pěšáky. Starý můstek nestál za moc, šplhalo se na něj po vysokých zrezlých schodech. Nová lávka je bez schodů, pohodlně široká pro chodce i kola.
Paní Šedáková sem každý den jde ze zastávky tramvaje na sídlišti Slovany. Také tady mají chodci komfort: chodníky jsou nově vydlážděné, přechody bezbariérové. U zastávek tramvaje auta zpomaluje terénní vyvýšení.
Plzeň se chlubí tím, že na své chodce myslí, a je to zatím zřejmě jediné české město, kde mají zpracovaný plán pěších tras, takzvaný generel pěší dopravy. Má také promyšlenou koncepci a zásady, podle nichž pohodlné a logické trasy budovat.
To je ta dobrá stránka věci. Ta horší je, že realizace je pomalá a že rozvoj pěší dopravy je pořád spíš slogan pro voliče. Trochu podobně je to také v Brně a v Praze: také tady se rodí koncepce pěší dopravy. Aby se něco z barevných mapek pěších cest objevilo i v realitě, o to se snaží zatím spíš aktivisté než politici nebo dopravní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
